Křižovatka osudů

Total
1
Shares

Když jsem byla malá, den co den jsem si říkala, že až vyrostu, budu ta nejšťastnější holka na světě. Představovala jsem si, že potkám opravdového prince z pohádky, který mě odvede do svého zámku, vezme si mě za ženu a budeme mít spolu aspoň dvě děti.

Možná to všechno bylo kvůli tomu, že jsem se cítila tak sama. Nemilovaná holka, která je všem jenom na obtíž. Především své matce. Otec vlastně doma skoro vůbec nebyl. Tedy aspoň ne tehdy, když jsem jeho přítomnost mohla vnímat. Pracoval na směny, takže buď odcházel brzy ráno, než jsem se já a mí tři sourozenci probudili, nebo přes den spal, protože měl noční. Máma do práce nechodila. Byla vlastně pořád na mateřské, ale nedalo se říct, že by se o nás nějak příkladně starala. Pamatuji se, jak jsme měla neustále díry v oblečení, které jsem dědila po svých starších sourozencích. A oni zase po dětech, co žily v našem sousedství. Nikdo neměl nazbyt a my už vůbec ne. A tak se jednoho dne máma rozhodla, že mě jako druhou nejmladší dá do dětského domova.

Bylo mi tehdy šest let a pamatuji se, jak strašně moc jsem plakala.

„Maminko, nech si mě, prosím! Já už budu hodná! Se vším ti pomůžu! Jenom si mě nechej! Nechci mezi cizí lidi!“ prosila jsem ji, ale ona už se jednou rozhodla a já s tím vůbec nic nezmohla.

„Nezvládnu vás uživit všechny!“ kroutila odmítavě hlavou. „Tam ti bude dobře, uvidíš!“

„Ale já chci zůstat doma!“ držela jsem se své postele, na které jsem spala spolu se starším bráškou, Davidem.

„Musíš to být právě ty!“ chytila mě za ramena a zatřásla.

„Ale proč? Vždyť nezlobím!“ nechápala jsem její rozhodnutí.

„Nejstarší Evu nedám, ta zastane práci jako dospělá ženská a za chvíli stejně odejde sama,“ vysvětlovala mi matka. „Z Davida bude silný chlap a ten se v rodině neztratí a Mireček je moje malé miminko,“ vytáhla z postýlky mého nejmladšího osmiměsíčního brášku a přivinula ho k sobě. Když jsem to viděla, málem mi to utrhlo srdce. Pamatuji se, že větší bolest jsem nikdy necítila. Jako kdyby mě někdo rozpáral a vytrhal všechno, co jsem v sobě měla. Měla jsem sto chutí vrhnout se na svou matku a ubít ji svými malými pěstičkami. Za to jaká je zlá, že miluje Mirečka víc, než mě, že pro ni nejsem nic, že se mě chce vzdát. Ale pak se ve mně něco zlomilo a já si řekla, že když mě nechce mít ráda, taky ji nebudu mít. Sbalila jsem si své věci a odešla s ní dobrovolně bez křiku a bez odporu.

Byla jsem hrdinkou jen do chvíle, než mě předala sociální pracovnici, podepsala papíry se souhlasem k umístění do dětského domova, a pak se za ní zaklaply dveře. Nezačala jsem brečet, na to jsem měla moc velký strach. Popadl mě do své náruče a sevřel tak silně, že jsem skoro nemohla dýchat. Bylo mi šest let a nezachránila mě ani moje panenka, Zuzanka, kterou jsem chovala ve své náruči a slibovala jí, že jí nikdy neopustím. Tak, jak to udělala moje matka mně. Byly jsme najednou se Zuzankou nejlepší kamarádky, protože nás spojoval stejný osud. Obě jsme přišly o rodičovskou lásku, a proto jsem se rozhodla, že jí dám všechnu, která ve mně je. Usmyslela jsem si totiž, že ona jako jediná mě má ráda. Co jiného mi také zbývalo.

„Pojď, půjdeme!“ nabídla mi svou ruku ta cizí paní, u které mě matka nechala, a usmála se na mě. Ucukla jsem jí a utekla se schovat do kouta. Přišla ke mně a přisedla si.

„Já vím, že se bojíš, ale uvidíš, že tam ti bude dobře,“ hladila mě po vlasech, které mi spletla do copů to ráno moje matka. Tehdy naposledy. Nevěděla jsem, kde je TAM, jak to tam vypadá a kdo všechno tam je. Měla jsem strach, že TAM bude tma a zima a jen samí zlí lidé. Zavřela jsem tedy oči a přála si být úplně někde jinde. Třeba u babičky na zahrádce. Byla to moje první vzpomínka, která byla tak krásná, že jsem se k ní velmi často vracela. Seděla jsem v trávě, trhala pampelišky a kolem mě bzučely včelky.

„Blaničko, pojď si vzít jahodový koláč!“ volala na mě moje babička stojící ve dveřích do její chalupy. Dodnes ji vidím jako postavu, ale jakou měla tvář, to už si nepamatuji. Utíkala jsem k ní a ona mě chytila do náruče. Přivinula mě k sobě, přitiskla a já se v její náruči vonící po jahodách cítila tak bezpečně. Ne jako teď, když mě svíral ve své náruči strach ze všech největších. Pak už jsem u babičky nikdy nebyla. Jednou jsem se mámy ptala, proč už tam nejedeme.

„Umřela,“ řekla mi bez emocí a já se cítila, jako kdybych umřela já sama.

Do dětského domova jsem se tedy dostala ve svých šesti letech. První dny byly opravdu strašné. I když se ke mně tety chovaly velmi hezky, stejně jsem každou noc probrečela. Prostě jsem si nemohla pomoci a bylo mi jedno, že mi ostatní holky, se kterými jsem byla na pokoji, nadávají.

„Ubrečená holka, taková nám tady ještě chyběla!“ syčely na mě jako saně. Přitom mi bylo jasné, že si prošly tím samým údolím smutku, jako já. Tedy alespoň ty, které tu byly od pozdějšího věku. Pokud tu vyrůstaly od kojeňáku, braly to jako svůj domov, neboť jiný neznaly.

„Nechte mě být!“ vzlykala jsem.

„Jestli hned nepřestaneš, sebereme ti tu tvoji pannu a utrhneme jí hlavu!“ vyhrožovaly mi. Přitiskla jsem Zuzanku ještě víc k sobě a raději se kousla do rtu, než abych ze sebe vydala další vzlyk. A od té chvíle jsem už nikdy neuronila ani slzu.

Zůstala jsem v dětském domově až do svých osmnácti let. Potkala jsem tu tolik dětí a vyslechla jejich osudy, až mě z toho někdy bylo hodně smutno, co všechno se na světě může stát. Byli tu ti, kterých se rodiče zřekli, popřípadě zemřeli nebo jim je odebral soud. Někteří mí kamarádi tady se mnou vyrostli, ale mnozí odešli do jiných rodin. Konečně jsem pochopila, co je to TADY za místo. Byla to jedna velká křižovatka lidských osudů, uprostřed které jsem stála a lidé kolem mne procházeli všemi možnými směry, jen se na chvíli zastavili na popovídání a pak zase šli. Já jsem tady ovšem uvízla na docela dlouhou dobu, neboť moje matka nikdy nedala souhlas, aby mě mohli dát k adopci. Nechápala jsem, proč to udělala. Vždyť mě sama nechtěla, proč jsem nemohla vyrůstat v jiné rodině? Mít maminku, která by mě měla ráda, když toho ta moje vlastní nebyla schopná? Která by se mě nikdy kvůli ničemu nevzdala, i kdybych třeba někdy zlobila?

„Jsi moje dcera a já tvoje matka,“ vysvětlila mi jednou své počínání. „Žádnou jinou mít nikdy nebudeš!“

Tehdy jsem pochopila, jak je strašně sobecká a zlá. Tehdy pro mne přestala být matkou.

Vyučila jsem se kadeřnicí, nastoupila do své první práce a dostala od města startovací byt. Nebylo to nic moc velkého, jen malá garsonka s kuchyňským koutem, ale mně to stačilo. Nejdřív jsem si nemohla vůbec zvyknout být sama. V dětském domově kolem mě bylo vždycky tolik lidí, že jsem vlastně nevěděla, co je to soukromí. I když jsem si hájila své věci, jak to jen šlo, vlastně patřily všem. Stejně jako věci ostatních mně. Půjčovaly jsme si s holkama oblečení, boty i šminky. Jedinou věc jsem nikdy nikomu nepůjčila. Byla to moje panenka, Zuzanka. Ta jediná se mnou nyní sdílela můj byteček, ta jediná tu na mě čekala, až večer přijdu z práce.

V práci jsem to také zpočátku neměla příliš jednoduché. Lidé mají totiž zažité mnohé předsudky, které se týkají i holek, co vyrůstaly v děcáku.

„Co když nám tady něco ukradne?!“ slyšela jsem, jak si o mně vyprávějí za mými zády mé nové kolegyně. Měřily si mě pohledem od hlavy až k patě, až jsem si připadala jako nejhorší na světě.

„Dětský domov není kriminál,“ otočila jsem se na ně. Ustoupily o krok dozadu, jako kdybych jim chtěla ublížit.

„Tam se děti nedostávají proto, že by něco udělaly, ale protože nemají rodiče, co by je chtěli,“ snažila jsem se jim vysvětlit.

„Asi k tomu mají důvod, že je nechtějí,“ sykla na mě jedna z kadeřnic.

„To jistě mají,“ souhlasila jsem s ní, „moje matka mě třeba dala do děcáku proto, že se nedokázala postarat o všechny, které měla.“

„A kolik máš tedy sourozenců,“ ptala se vstřícnější kolegyně.

„Tři. Ale los padl na mě,“ řekla jsem s klidem.

„Z jakého?!“ zajímaly se všechny.

„Vytáhla jsem si nejkratší párátko,“ usmála jsem se. Neměla jsem důvod jim něco vysvětlovat. I když byly mnohé z nich starší než já, určitě jsem toho o životě věděla víc, než ony.

Jejich přízeň jsem získala až tehdy, když jsem se zavedla jako jedna z nejlepších z oboru. Dělala jsem práci, která mě bavila, protože byla svým způsobem velmi kreativní, a nikoho si nevšímala. Byla jsem zvyklá starat se sama o sebe. Nikoho jsem nepotřebovala, jen svůj klid a zázemí. To jsem měla. I sebevědomí, které mi pomohlo přežít mnohé životní situace. Ne vždy to je v dětském domově dobré. Zvlášť když přijde nová vychovatelka, která si na vás z nepochopitelných důvodů zasedne. Možná proto, že se jí jako holčička nezdáte dostatečně hezká, že ji dost hlasitě nepozdravíte nebo prostě proto, že má doma svých starostí dost a svou nepříjemnou náladu si potřebuje na někom vybít. Naučila jsem věřit, že všechno zlé jednou přejde, a když budu na lidi hodná, budou hodní i oni na mě. Zlo se totiž nikdy nevyplácí a kdo jej používá proti druhým, musí počítat s tím, že i ti druzí jej pak použijí proti němu samotnému. Proto jsem se vždycky snažila chovat ke svým přátelům a nakonec i zákazníkům hezky. Vždyť usmát se a říct milé slovo ještě nikdy nikoho nezabilo.

Vybudovala jsem si tedy základnu svých věrných zákazníků, kteří se ke mně vraceli na střihání. Někdy prostě jen tak přišli nechat si umýt hlavu, protože jim moje masáž byla příjemná.

„Vy máte tak něžné prsty, Blaničko, od vás bych se nechal hladit ve vlasech pořád!“ říkali mi a já jim dávala všechno, co jen jsem jim dát mohla. Svou pozornost, něžnost i nezištné přátelství. Konečně jsem se cítila užitečná. Konečně jsem měla pocit, že jsem našla své místo, kde mě lidé mají rádi, kde mne potřebují. Některé mé kolegyně to nesly velmi nelibně, protože jsem jim brala zákazníky, ale mohly si za to samy. Když už jsem s nimi nemohla vydržet, vzala jsem si půjčku a zařídila si svůj vlastní kadeřnický salon. Jen takový malý v bývalé kočárkárně jednoho malého paneláku. Netrvalo dlouho a za chvíli ke mně chodila půlka sídliště. A já byla šťastná, přešťastná.

Bylo mi dvacet tři a já žila jenom svou prací. Jistě, občas jsem se šla pobavit, ale většinou jsem odešla dřív, než se zábava opravdu rozproudila. Měla jsem v sobě vypěstovaný smysl pro povinnost a taky jsem se bála, že neobstojím. Že když nebudu dost pracovat, přijdu o všechno, co jsem za těch pět let, co mě pustili z děcáku, vybudovala. Kdo by se pak o mě postaral? Vždyť jsem neměla nikoho, jen sama sebe.

A pak jednoho dne přišel do mého kadeřnictví muž, do kterého jsem se opravdu zamilovala. Vlastně se zamiloval on do mě, protože já jsem svoje srdce jen tak někomu dát nehodlala. Měla jsem ho pevně zamčené od chvíle, kdy mi ho v šesti letech ten velký strach málem vyrval z těla. Proto jsem si ho tak chránila. Nechtěla jsem, aby mu zase někdo ublížil.

„Jste moc šikovná!“ chválil mě můj zákazník.

„Děkuji,“ přijímala jsem s úsměvem jeho kompliment. „Snad přijdete znovu.“

„Jistě a rád! Jen je mi líto, že mi tak pomalu rostou vlasy!“ vzdychl. „Nemohli bychom se vidět dřív, než se ze mě zase stane člověk neandrtálský?!“

„Proč ne?!“ smála jsem se.

„Takže vás mohu pozvat na kávu?!“ ujistil se, že ho neodmítnu.

„Zkuste to,“ mrkla jsem na něj. „Nebo vás na ni pozvu já!“ nabídla jsem mu.

Jmenoval se Roman. Domluvili jsme si schůzku, na kterou jsem málem zapomněla. Vlastně jsem na ni skutečně zapomněla. Přišel mi totiž na poslední chvíli zákazník, mladý kluk, který potřeboval rychle ostříhat, neboť se šel představit rodičům své dívky. Musela jsem ho přijmout! Přece bych si nevzala na svědomí, že ho kvůli jeho dlouhým neposedným vlasům rodiče dívky odmítnou.

„Věděl jsem, že ještě pracujete!“ překvapil mě Roman, když vstoupil do mého kadeřnictví.

„Ach, promiňte, to jsem ale…“ omlouvala jsem se mu a bylo mi opravdu trapně.

„To nic, klidně na vás počkám!“ posadil se do křesla a čekal tak dlouho, než jsem z toho mladého klučiny udělala opravdového gentlemana. Pak jsem se převlékla a konečně jsme mohli s Romanem vyrazit na naši první schůzku, u které rozhodně nezůstalo. První večer jsme šli do kavárny, druhý do restaurace, třetí mě vzal do kina a o víkendu na slibovaný piknik do přírody. To, že jsem z děcáku, jsem mu prozradila až po měsíci našeho chození. Bála jsem se, že bude mít stejně předsudky, jako moje bývalé kolegyně. Řekl mi, že už to dávno věděl. Inu, na malém městě se jen tak něco neutají, zvlášť když jste veřejně známá osoba a to já jako kadeřnice rozhodně jsem. Stejně jako jsem zamilovaná. A to jsem si myslela, že své srdce nikdy nikomu nedám. Jenomže by bylo asi moc smutné, mít ho nadosmrti jen sama pro sebe. Je totiž dost velké, abych se o něj podělila. A zjistila jsem, že spolu s láskou ještě víc roste. Stejně jako dítě v mém těle, které přišlo spolu s tou láskou. Když cítím, jak se uvnitř mě pohybuje, doslova se topím ve vlastním štěstí. Zároveň nemůžu pochopit, jak se moje matka svého štěstí mohla vzdát. Ale asi jej nacházela jinde, ne ve vlastních dětech. Už na to ale nechci myslet. Mé myšlenky teď patří jen mému muži, Romanovi, a našemu děťátku. Stejně jako všechna láska, kterou v sobě mám. A že jí je!

Blanka, 25 let, ČR

Také se vám může líbit

Zamilovaní superhrdinové

Nejsem klasická holka. I když mám v práci vysokou a zodpovědnou pozici, v soukromí se ubírám do svého oblíbeného světa fantasy. Světa hobitů, elfů, ale taky komiksových superhrdinů a postav…
Zobrazit