Byla jsem jediné dítě matky samoživitelky. Tolik jsem si přála mít sourozence. Ne proto, abych měla s kým sdílet své bolístky, ale aby se máma mohla realizovat i prostřednictvím někoho dalšího.

Kolikrát mi opakovala, jak se mám, protože nikomu rodiče neplatí tolik zájmových kroužků jako ona platí mně. To byla čistá pravda. Nikdo z mých vrstevníků nemusel zvládat tolik mimoškolních aktivit jako já.

Chodila jsem na rytmiku, step, keramiku, klavír, sborový i sólový zpěv, do šachového kroužku i na tenis. Navíc neexistovala jediná školní soutěž nebo olympiáda, které bych se neúčastnila. Učitelé mě milovali. Prý nepotkali tak ambiciózního žáka.

Jenže já to vnímala jinak. Nesměla jsem prohrát, nesměla jsem zklamat. Po pravdě vůbec netuším, co je to radost ze hry samotné. Znám jen pocit zadostiučinění z vítězství a totální zdrcení z neúspěchu.

Každou prohrou jsem zrazovala nejen svou mámu, ale i sama sebe. Postupně jsem totiž, aniž bych si to uvědomovala, přejala máminu představu o dokonalé dceři a vzala ji za svou. Musela jsem být dokonalá dcera dokonalé sebeobětující matky.

Další zlom přišel s nástupem puberty. Jak se mi začaly zaoblovat boky a zvětšovat prsa, dostavil se i odpor k vlastnímu tělu. Naráz jsem si připadala strašlivě tlustá a odporná. Ale já přeci nemohla být špekatá. Já musela mít svou váhu pevně pod kontrolou.

A tak se začala psát další kapitola mého života zvaná mentální bulimie. Do té nemoci jsem nespadla. Rozhodla jsem se. Rozhodla jsem se, že bude lepší potají zvracet a brát kopu projímadel, než mít oblé boky a zadek.

Dokonalá dcera přeci může mít svá tajemství, ale nesmí být za žádnou cenu tlustá.

A tak šel čas, zvyšovala se obtížnost studia i nároky na mimoškolní aktivity a s nimi i jizvy na předloktí i ty na duši. Dodnes nechápu, jak se mi mohlo celou dobu dařit to vše před mámou utajit.

Jak si mohla nevšimnout, že se po každém jídle vytratím na záchod, kde pouštím ventilátor, aby neslyšela zvuky dávení. Tehdy jsem byla na sebe hrdá, že jsem to vše dokázala tak úspěšně skrývat.

Dnes si myslím, že máma prostě nechtěla vidět nic, co nezapadlo do jejího konceptu dokonalé dcery. Protože co nevidí, to prostě není. Ale třeba to bylo jinak. Možná si vážně jen nedala věci do souvislostí a nic netušila.

Jak to skutečně vnímala už se nikdy nedozvím. Máma totiž v mých jednadvaceti letech nečekaně zemřela. Byla jsem zrovna v druháku na vysoké a její smrtí se mi zhroutil celý svět. Naráz nic z toho, za čím jsem se celý život hnala nedávalo smysl.

Když jsem neměla matku, nemohla jsem být dokonalá dcera. Ale nemohla jsem být ani dokonalý člověk. Naráz jsem nebyla nikým a nic nedávalo smysl.

A tak jsem jednoho dne skončila na dně. Probudila jsem se až v nemocnici. Našla mě kamarádka, která zavolala sanitku. Z intenzivní péče si toho moc nevybavuji. Byla jsem pod silnými léky, takže mám všechno jako v mlze.

Jasněji si vzpomínám až na převoz na psychiatrii. Přišlo mi to totiž až groteskně absurdní – dokonalá dcera skončila v blázinci. Však jsem se taky dlouho odmítala s jakýmikoli doktory bavit.

Uzavřela jsem se do pevné bubliny, přes jejíž obal pronikali psychiatři a psychologové jen velmi opatrně a pomalu.

Byla jsem jako cibule obalená stovkami ochranných slupek, které bylo potřeba jednu po druhé opatrně odloupnout a tak odkrýt zmatené, bolavé, ustrašené JÁ.

Ani nespočítám kolik různých terapií jsem musela absolvovat. Nebýt kalendáře, nevzpomněla bych si, jak dlouho jsem tam vlastně byla. Dny za zdmi blázince plynou jinak. Hodiny jsou delší, čas se líně a pomalu vleče.

Čím déle jste izolovaní od světa tam venku, tím se víc a víc přizpůsobujete tomuto pomalému temporytmu. Stávají se z vás pomalu se ploužící bytosti s vyhaslým pohledem. A takovou otupělou schránkou jsem se pomalu stávala i já. Ale nestala. Díky té jediné probdělé noci.

Určitě jsem ho tehdy neviděla poprvé, ale do té chvíle mi zapadal v davu. Nedůležitý šedý pacient. Bylo to na arteterapii. Do té chvíle jsem nebyla sto pochopit, jak by mi mohlo malování odpomoci od bláznění.

Dostali jsme zadáno nakreslit pocit, kterým by se dalo charakterizovat naše dětství jako celek. Když jsem zavřela oči a vybavila si sebe jako malou holku, viděla jsem závodního koně.

Uštvané upocené zvíře, které se z posledních sil snaží doběhnout k cílové pásce za mohutného pobízení bičem i ostruhy. Na konci terapie se vždy skupinově rozebíralo, co kdo nakreslil a proč.

Nedovedete si ani představit ten šok, když jsem spatřila na Patrikově obrázku také závodního koně. Vyslechla jsem si příběh tak podobný tomu mému, že z toho až mrazí.

Jen v jeho případě byl žokejem s ostruhami otec a neschopnost naplnit jeho představy o životě neřešil zvracením, ale pitím. Patrik.

Své jméno mi prozradil po terapii, když jsme se šli společně projít. Brázdili jsme úzké chodníčky, dívali se jeden druhému do očí a hlavně mluvily. Celé hodiny jsme mluvily o všem, co nás kdy potkalo a dovedlo až sem. Společně jsme se smáli, plakali i mlčeli.

Ačkoli to zní jako klišé, nedokážu své pocity vyjádřit jinak, než splynutí duší. Dokonalé souznění dvou zdánlivě bezvýznamných jedinců, kteří v tom druhém našli chybějí díl sebe sama a stali se tak kompletní bytostí. Nešlo tady o fyzické spojení.

Vlastně jsme nezašli dál než k držení za ruce, ani jsme se nepolíbili. Přesto jsem nic silnějšího v životě nezažila. Pro to, co jsem tu noc cítila neexistuje v vypovídající slovo. Protože ani euforie, ani extáze nejsou plně adekvátní.

Můj malý soukromý omezený vesmír se střetl s jeho vesmírem a v té obrovské explozi, ne nepodobné Velkému třesku, přestalo existovat JÁ a transformovalo se v to nepředstavitelně krásné MY. A to nám také zůstalo až dodnes.

Natálie, 33 let, Liberecký kraj