Za práci v naší cukrárně jsem byla moc vděčná. Skvělý kolektiv, hezké prostředí a hlavně bezvadná šéfová, která mi jako svobodné matce upravila pracovní dobu a vycházela mi vstříc jak jen mohla.
Konečně jsem se po dlouhé době cítila chtěná a tahle bezva cukrářská sebranka mi úplně vynahradila chybějící rodinu i muže po boku. Bylo mi zkrátka takhle dobře a nic jsem na tom nechtěla měnit. Ani ve chvíli, kdy do naší pracovní rodinky přibyla nová posila v podobě chocolatiéra Pavla, se na mém rozhodnutí žít bez chlapa nic nezměnilo. Jasně, obdivovala jsem ho, stejně jako všechny holky, za jeho mistrnou práci při temperování čokolády a při ochutnávání jeho pralinek jsem se vznášela metr nad zemí. Taky jsem si nemohla nevšimnout, že je vážně fešák. Ale jelikož vždy pracoval v čistě ženském kolektivu, vždy chodil elegantně oblečený a navoněný a dokonce měl i upravené nehty, bylo mi naprosto jasné, že jeho objektem zájmu nebudou ženy. Prostě to byl pro mě jasný gay.
Netrvalo dlouho a stali se z nás nejen fajn kolegové, ale i kamarádi. Povídali jsme si o lásce k hudbě, divadlu i starým filmům a náš podobný vkus mě jen utvrzoval v mém přesvědčení o Pavlově orientaci. Ovšem nechtěla jsem být vlezlá a tohle téma otevírat. Říkala jsem si, že počkám, až mi o tom bude chtít říct sám. Nakonec nám čas strávený v práci přestal stačit a začali jsme spolu vyrážet i ven. Bylo mi s ním tak krásně. Pavel byl na všech schůzkách tak milý, vtipný a galantní. S nikým jiným jsem se nikdy necítila tak příjemně. Nebyl to blesk z čistého nebe, ani láska na první pohled. Ale pomalinku, nenápadně a plíživě jsem si začínala uvědomovat, že ho přestávám vnímat jen jako kamaráda, a že se do něj zcela nedobrovolně a proti své vůli začínám zamilovávat.
Čím víc času jsme trávili spolu a čím víc nám bylo fajn, tím byly mé city silnější a silnější. „Proboha, co to dělám?“ říkala jsem si dokola. „Vždyť je gay! Jsme jen přátelé. Copak jsem se už vážně v životě nepoučila dost?“ Připadala jsem si tak hloupě, že já, která se zapřísahala, že už chlapa nechci ani vidět, se takhle zakoukám do muže, co je na kluky. Absurdní, směšné, bezvýchodné. Kdyby alespoň Pavel nebyl tak strašně milý a tolik mi to neztěžoval. Jak mám v sobě udusit city, když mě bere něžně kolem ramen? Jak mám přestat toužit po jeho vůni, když mi jen tak mimochodem nabídne své sako, poté co je mi venku zima? Jak nemám toužit po polibku, když má pro mě vždy zářivý úsměv a vlídné slovo? A hlavně, jak ho můžu nemilovat, když vidím jak si báječně rozumí s mou čtyřletou dcerkou?
Připadala jsem si jak v bipolárním světě. Na jednu stranu jsem byla s Pavlem tak šťastná, jako nikdy dřív, ale na straně druhé jsem se hrozně trápila. Byla jsem doslova jako v pasti svých vlastních pocitů. Chtěla jsem ho, toužila po něm a přitom jsem jednoznačně věděla, že ho nikdy nemůžu mít. Abych se z toho všeho úplně nezbláznila, začala jsem se Pavlovým přátelským něžnostem vyhýbat. Při vítání už jsem nechtěla, aby mě objímal, nenechala jsem se vzít za ruku, ucukávala jsem před jeho pohlazením. Neodvracela jsem se s odporem či nechutí, ale v sebezáchovném instinktu.
Netrvalo dlouho a Pavel očividně posmutněl. Pořád byl moc milý, ale jakoby ho něco trápilo. Jenže se o tom rezolutně odmítal bavit, a tak jsme se pomalu začali odcizovat. Ta jeho bolest jakoby stála mezi námi a pomalu stavěla vysokou neprostupnou zeď. Ať jsem se snažila sebevíc z něj vytáhnout, co že se to proboha děje a zda mu nemůžu nějak pomoci, nic nemělo účinek. Už jsem to skoro vzdávala, když mě napadlo pozvat ho k nám na večeři s tím, že posezení při svíčkách se sklenkou vína mu třeba rozváže jazyk a zase se sblížíme, jako dřív. Pravda, musela jsem ho k tomu aby přišel hodně přemlouvat, ale nakonec přišel, elegantní a voňavý jako vždy a navíc s velkou květinou pro mě a čokoládou pro dcerku. Ovšem kýžený efekt se nějak nechtěl dostavit.
Při večeři jsme se bavili jen o neutrálních tématech, a nic se na tom nezměnilo ani když šla malá spát. A naráz mi došlo, že ho takhle ztratím, že ztratím jediného člověka ve svém životě, se kterým si takhle rozumím, což jsem odmítala připustit. Zplna hrdla jsem se napila vína, abych si dodala kuráže a udeřila jsem na něj. S tím, že si klidně může být dál zalezlý v té své ulitě, ale ať si laskavě uvědomí, že tím zabije naše přátelství, a že je to podle mě vážně škoda. Na konci jsem se přistihla, že se mi zvýšený hlas změnil v jednoznačný křik. To už ale zase nevydržel Pavel a pěkně od plic na mě zařval, že je to jen a jen moje vina. Ať si prý uvědomím, jaké vysílám nejasné signály.
„Nejprve je nám spolu fajn, vypadá to na slibně se rozvíjející vztah. Dokonce mě i seznámíš se svou dcerou, a pak se znenadání úplně stáhneš a přestaneš stát o moje doteky. A ještě se divíš, proč že jsem tak smutný. Promiň, ale co si mám o takovém chování myslet? Copak sis sakra nevšimla, že tě miluju?“
Jeho slova mi zněla v uších, ale jako kdybych vůbec nebyla schopna pojmout co znamenají. Stála jsem tam, nevěřícně na něj zírala a vypadlo ze mě jen nesmělé.
„Ty nejsi gay?“ A pak už si pamatuji jen nejsladší, nejněžnější a zároveň nejvášnivější polibek svého života, který byl jasným důkazem mého obrovského omylu.
Katka M.
