S Tomášem jsem chodila snad odjakživa. Byl první, kdo mě vzal za ruku, políbil a s kým jsem se poprvé milovala. Jenže nesmělá něha našich začátků se rovnou přehoupla ve sterotyp a než jsem se nadála, vězela jsem v nudném a ubíjejícím vztahu.

Můj milý byl něžný, ohleduplný a dokonale spolehlivý, ale po letech jsme byli spíš jako sourozenci než partneři. A pak se na scéně objevil Patrik. Trochu exotický, trošku tajemný a nekonečně přitažlivý.

Než jsem se nadála, byla jsem zamilovaná až po uši, a chudák Tomáš musel konec našeho vztahu spíš vytušit. Já na férovost neměla čas. Levitovala jsem dvacet metrů nad zemí a užívala si svůj nový život. Měla jsem pocit, že svět najednou dostal nový směr.

Jídlo chutnalo lépe, barvy byly krásnější a vzduch voněl. Jako kdybych doteď žila s tlustou dekou hozenou přes hlavu.

Celé dny jsme s Patrikem trávili nazí a z postele vstávali jen dokoupit další pizzy a vodku. Dny a týdny se měnily v alkoholové a sexuální orgie a já chodila do práce pozdě, rozcuchaná a s očima plnýma hříchu.

Tohle řádění mě nejprve stálo šance na povýšení a potom i osobní hodnocení, ale mně to bylo jedno. Život byl šílená jízda a já se toužila svézt co nejdál.

Po jednom obzvlášť divokém sexu mě Patrik požádal o ruku a další alkoholový dýchánek byl naší svatební hostinou. V ten den měl Tomáš smutnější oči, než obvykle.

Bylo zjevné, že i jen vidět mě mu rve srdce z těla, ale přesto se za mnou zastavil a donesl mi pozornost. Velký pugét z drobných čekanek. Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. Taková polní tráva!

Kytka, která roste u cesty a vroubí patníky, na které čůrají psi! Má láska byla jako ty orchideje, ze kterých se skládala i má svatební kytice. Exotická, úchvatná a nepostižitelná. Neoddiskutovatelně vzácná.

Už jen při pohledu na ni myslel člověk na lovce orchidejí a s nimi i na nebezpečí a vzrušení. Řekněme rovnou, že z díla Lovci čekanek by se bestseller nestal.

Zanedlouho jsem s Patrikem otěhotněla a má radost neznala mezí. Nový život pod mým srdcem  mě však úplně změnil. Okamžitě jsem se začala chovat zodpovědně. Upravila jsem režim, stravování i přístup.

Patrik byl i nadále častěji opilý než střízlivý, ale já to přičítala radosti z našeho děťátka. Jenže můj manžel měl stále co slavit a mně začalo docházet, že se jedná o vážný problém.

Do porodnice mě nakonec vezl Tomáš a byl také první, kdo si Klárku pochoval. Ani později někdejší přítel z mého života nezmizel, jen se stáhl do ústraní a zaujal úlohu jakési šedé eminence.

Kdykoli jsem něco potřebovala, byl tu a díval se svýma nádhernýma raněnýma očima. Stále zůstával takový, jaký byl vždycky. Spolehlivý. Jenže já byla najednou úplně jiná. Ze sexy dračice se stala unavená mamina s pneumatikou kolem břicha.

Můj sexappeal se rozpustil v čůrání, kakání a blinkání. Věděla jsem, že Tomáš na mě nadále hledí s láskou a touhou a právě to se stalo tichým zdrojem mého sebevědomí. Ubližovala jsem mu. Věděla jsem, že ho zraňuji a stejně mě to nezastavilo.

Náš život se tak točil v nestvůrném trojúhelníku. Mě týral Patrik a já za to ubližovala Tomášovi. Ten veškerou krutost oplácel trpělivostí a kdykoli jsem cokoli potřeboval, byl tady. A já potřebovala hodně často.

Klárinka byla neduživé a stonavé dítě, které celé noci proplakalo a manžel mohl být stejně dobře jen namalovaný. Možná by to tak bylo i lepší, aspoň by neškodil.

Jenže s alkoholem to není jen tak, tahle podceňovaná droga z člověka vytáhne to nejhorší.  U nás to začalo poměrně nenápadně. Prostě mi nejdřív zmizely nějaké peníze, což jsem přičítala tomu, že jsem se špatně podívala.

Jenže, jednoho krásného dne byla úplně prázdná i kasička na drobné, která vždy stávala u telefonu. Když jsem na Patrika uhodila lhal mi do očí a ani nemrkl. Nikdy by mě nenapadlo, že je možné se takhle zapřísahat a přesto neříkat pravdu.

Záhy zmizela Klárčina dřevěná kazeta se šperky, které měla dostat k osmnáctinám. Vlastně to nebylo nic moc. Jen taková směska zlata, které už stejně beznadějně vyšlo z módy. Zlatý přívěšek s andělíčkem strážným, granátový náramek…

Ale byly to Klárčiny věci po její prababičce a nikdo na ně neměl svévolně vztáhnout ruku.

Zoufale jsme se rozplakala a plná žalu vyndala staré fotoalbum. Obracela jsem zažloutlé stránky a dívala se do tváří svých dávno mrtvých příbuzných. Promoce mé prababičky, teta jako malé děvčátko, já a Tomáš poprvé v Beskydech a nakonec fotky z mé svatby.

S hořkostí jsem zkoumala svůj šťastný obličej, ale nakonec mé oči spočinuly na něčem jiném. Na svatební kytici. Přišla mi strašně ošklivá. Všimli jste si někdy, že orchideje působí hrozně uměle? Že ta jejich podivná kompaktnost je jaksi plastová?

Je to taková falešná kytka. To nejhorší však mělo teprve přijít. Jednou jsem se s dcerkou vracela z večerního plavání s batolaty, ale byt byl zamčený a v zámku trčel klíč. Nepomohlo klepání, zvonění, ani vzteklé kopání do dveří.

Patrik byl prostě natolik opilý, že mě neslyšel. Plná zoufalství jsem nakonec zazvonila u Tomášových dveří. Na nic se neptal, uvolnil nám vlastní postel a ještě Klárince před spaním zahrál loutkové divadlo.

Jindy si k nám manžel pozval nějaké kamarády z mokré čtvrti a ti navzdory mým úpěnlivým prosbám dělali strašný randál a nad ránem dokonce házeli nádobím. Opět jsme skončily u Tomáše.

Netrvalo dlouho a náš věčný zachránce dokonce pořídil dětskou postýlku, aby u něj malá měla komfort.

Mě pak každé ráno na stole čekala vedle čerstvé kávy a pečiva i kytička čekanek. Jednoho dne zazvonili exekutoři a oblepili televizor, počítač a všechno, co mělo jen trochu cenu. Stála jsem tam s dítětem v náručí a šokovaně přihlížela jejich řádění.

Patrik mi dokonce ani nesdělil, v čem že je problém. Když jsem se pak rozplakala a sdělila mu, že zažádám o rozvod, chladně mě ubezpečil, že samozřejmě mohu, ale za dluhy vytvořené v průběhu trvání našeho manželství zodpovídám úplně stejně jako on.

Ať si tedy užiji svůj odchod. S dítětem, bez zázemí, bez peněz. Jo a mimochodem, pokud čekám, že mě zase zachrání ten ex, tak se mám rychle probudit. Ten už si život zařídil po svém.

Krve by se ve mně nedořezal. Netušila jsem, že Patrikovy dluhy jsou i můj problém. Netušila jsem, že je schopen vyhodit mě na dlažbu navzdory dítěti, ale především jsme netušila, že si Tomáš někoho našel. Jistě, chovala jsem se k němu hrozně.

Nejprve mi jeho bolest byla lhostejná a poté jsem si z něj udělala přístav v bouři, aniž bych se jakkoli ohlížela na jeho city. Čekanky mi byly k smíchu. A teď se z těch prostých kytiček bude těšit nějaká jiná.

Snad to bude žena, která jeho dobrotu ocení a bude se k němu chovat s respektem a úctou. Myšlenka na Tomášovu novou lásku mi dala plnou silou pocítit, co všechno v něm ztrácím.

Představa, že můj laskavý, vnímavý a dokonalý přítel teď patří jiné ženě byla doslova  ničivá. Začala jsem se tedy utěšovat myšlenkou, že si Patrik vše vymyslel jen proto, aby mě ještě víc ranil. Namísto, abychom řešila svou zcela zoufalou situaci jsem se vydala na výzvědy.

S kočárkem a černými brýlemi jsem se za Tomášem plížila jako stín. Hodiny jsem mu byla v patách.  Nakonec přece jen odbočil ze své obvyklé trasy a zastavil se na návsi u kašny, což bylo takové obecné „randící místo“.

Chvilku zde nervózně postával a bylo zcela zjevné, že na někoho čeká. Když už to začalo vypadat, že se nedočká a ve mně začala růst zbabělá naděje přiřítila se jakási žena. Měla pískově žluté vlasy, unavený obličej a elegantní, ale dost usedlý kostýmek.

Vlastně nebyla moc zajímavá a chyběl jí jakýkoli šmrnc, což ji však nikterak nezabránilo potopit veškeré mé sny. Navzdory manželovi alkoholikovi a veškerým dluhům se můj život zhroutil až tady a teď.

Se zlomeným srdcem jsem se dovlekla domů. Napakovala jsem sebe i Klárinku a konečně Patrika opustila. Jenže jsem neměla kam jít! Můj věčný zachránce už mezi tím zachraňoval ženu s pískovými vlasy. Ubrečená a zoufalá jsem se vydala na nádraží.

Doufala jsem totiž, že právě zde nebude matka s malým dítětem a spoustou zavazadel nikterak nápadná a snad vymyslím, co dál. Jenže vlaky přijížděly a odjížděly a mě nic geniálního nenapadalo.

Pila jsem třetí černou kávu, s výčitkami hleděla na tvářičku ponořenou v klidný sen. Teprve nyní jsem to chápala. Štěstí bylo celou dobu na dosah. Byl to Tomáš, vždycky to byl on. Ty čekanky, ty něžné a prosté kytičky mi měly říci, že je tady pro mě a že čeká.

Ale to už je minulost, Už je to jedno. Všechno jsem pokazila. Další vlna pláče mi vyrazila šálek z ruky, když tu mě najednou někdo vzal za rameno. Šokovaně jsem se otočila a za mnou stál Tomáš.

Konejšivě se usmíval a natahoval ruce po Klárce s tím, že ji vezme z mého náručí. Konsternovaně jsem mu ji předala, a pak už se z mých úst hrnul jen příval omluv a milostných vyznání prokládaných nezastavitelným brekem.

Když jsem konečně umlkla nastalo dlouhé ticho. Tomáš se usmál, jako když za mraky vyjde slunce a pomohl mi vstát. Řekl mi, že ta žena byla realitní agentka, protože nám od návštěvy exekutorů začal hledat společné bydlení.

Nyní ho již má a byl by velmi rád, kdybychom se k němu nastěhovaly. Podlomila se mi kolena a bezmocně jsem se sesunula na špinavou podlahu vlakového nádraží.

Noční můra se rázem proměnila v krásný sen.

S Tomášovou pomocí jsem se vrhla do boje o záchranu zbytků svého majetku i do víru rozvodové mašinérie. Nyní již je téměř vše špatné za mnou a já jen čekám, až se dořeší poslední formality. Poté mě čeká druhá svatba.

Zatím o ní nemám přesnější představy, ale už teď vím, jak bude vypadat má svatební kytice.

Eliška, 28 let