Jako malá jsem chodila do dramaťáku a realizovala se na nejrůznějších besídkách. Na střední jsem hrála s ochotníky a zpívala v malé garážové kapele. Nic z toho se ale pro dospělou ženu nehodí.
Nakonec jsem skončila v nudné práci a vedla nudný život. Alespoň toho nudného partnera jsem dokázala opustit, jenže díky tomu jsem skončila nudně sama. Vlastně mi zůstalo jen mé opovržení nudnými lidmi, které se plíživě měnilo v pohrdání všemi. I když jsem si to tehdy ještě neuvědomovala.
Samota se mi nejdřív zdála fajn. Budu chodit s kamarádkami po vinárnách a tančírnách. Pít, hulákat a tropit drobné výtržnosti. Ale, světe div se, nic z toho se nestalo. Moje přítelkyně jsou totiž vdané. Každá má po jednom či dvou dětech a zvláštní masochistky si pořídily rovnou tři. Jejich životy jsou tudíž mokré pleny, prdíky a kašičky. Když už se náhodou utrhly od rodiny, stejně povídaly jen o tomhle a navíc už v devět zívaly a v deset jely domů. Nudila jsem se. Chtěla jsem aspoň nějaký nezávazný flirt, ale mé pokusy o seznámení dopadaly katastrofálně. Vždy jsem totiž narazila na nějakého nezajímavého patrona, který byl leda tak k smíchu.
Když jsem si vzala krátké šaty a šla si do vyhlášeného klubu sednout na bar, považoval mě jeden muž za prostitutku a druhý byl tak opilý, že mě téměř pozvracel. Seznámení přes internet nebylo lepší. Ze všech inzerátů byly téměř vidět vytahané tepláky a ošoupané trepky. Nikde dobrodružství, ani výzva. U pátého inzerátu, kde pán opět psal, že má smysl pro humor, jsem to vzdala. Tak kde se seznámit? Na horolezecké stěně, na bazénu ani v posilovně není kdy s někým zapříst rozhovor. Do kina chodí normální lidé ve dvou. Bez nápadu jsem pročesávala internet a tam mě to trklo. Speed dating! ude to sexy schůzka Prostě si najdu termín, sednu k jednomu ze stolečků a každý muž bude mít pět minut na to, aby mě zaujal. Takže, rovnou na věc. Svižně, trefně, a pěkně sexy. Koho oslovím a kdo zároveň osloví mě, na toho dostanu kontakt. Ne, že by to bylo levné, ale peníze pro mě nikdy nebyly problém. A tohle znělo prostě skvěle. Napsala jsem na uvedené číslo a hned další úterý už vybírala vhodné šaty. Nakonec jsem zvolila relativně usedlý vínový kostýmek, ze kterého jako by náhodou vykukovala krajka ďábelsky drahého černého prádla. Vlasy jsem jen lehce navlnila, vše doplnila vysokými podpatky a šlo se na věc.
Kavárna působila poměrně příjemně. Stěny byly červené, koženková křesílka černá a já byla z přítomných žen spolehlivě nejhezčí. Mamina Jitka měla křivé zuby a působila unaveně. Ukecaná Petra měla kila navíc a zjevně vyplenila vietnamskou tržnici. Lucie v jeansech byla prostě jen vychrtlá a banální. Pořádně rozjetá jsem si objednala daiquiry a těšila se na ten přehled oslnivých protějšků. A že to byl přehled! Pan Jiří vypadal jako čertík z pohádky, ovšem po dvaceti letech a padesáti kilech. Aby mě oslnil, začal mi číst svou patetickou autorskou poezii. Pavel byl pro změnu postpubertální balič a blazeovaný seladon. Sebevědomí z něj přímo stříkalo, ale já na podholených vlasech a divných brýlích nic atraktivního neviděla. Pan Antonín se ihned pochlubil doktorským titulem a celoživotním studiem něčeho, čemu říkal gemula. Já bych ale uvítala menší důraz na erudici a větší na osobní hygienu. Stejně by to ale nepomohlo, silné brýle, řídké vlasy a tesilové oblečení by mě odpudily vždycky. Nejpůsobivějším zjevem byl ale hubený muž s dravčím nosem, který mi prozradil, že se mu říká Loskuták. Když jsem se ptala, proč zrovna Loskuták, přimhouřil oči a spiklenecky mi zašeptal:
„Jako ten pták. Ten fakt velkej pták.“
Když jsem si pak měla poznamenat, kdo mě uhranul, nemohla jsem se rozhodnout. Můj lístek zel prázdnotou, ale alespoň jsem si byla jistá, že ostatní uvedli právě mě. Šlo však jen o předpoklad, protože agentura dávala vědět jen v případě oboustranné shody. To mě samozřejmě nikterak netěšilo, a tak jsem se vydala do kanceláře zjistit více. Pravidla nepravidla, seance nebyla zrovna levná a já z ní chtěla vytřískat aspoň masáž sebevědomí.
V supermoderně zařízené kanceláři seděl za bílým stolem upravený na krátko ostříhaný mladý muž. Když se na mě podíval, všechna suverenita, se kterou jsem za ním napochodovala, mě okamžitě přešla. Vypadal přesně jako pan Grey z filmu Padesát odstínů šedi a v jeho ocelovém pohledu byla nejen inteligence, ale i něco dravčího a nebezpečného. Dokonale padnoucí oblek dával tušit vysportované tělo a tmavé vlasy byly krásné a upravené. Byl to muž, který vám pouhým zjevem vyrazí dech z plic. Jenže já nejsem zvyklá vzdávat se bez boje. Vychrlila jsem tedy svůj požadavek a nechala si vysvětlit, že to není možné, protože agentura nezveřejňuje výsledky, pouze vzájemné shody. Naklonila jsem se nad stůl tak, aby „pan Grey“ lépe viděl do mého výstřihu a znovu zopakovala, že to ale chci vidět. Mladý muž noblesně pozvedl pravé obočí, ale jinak s tím samým klidem zopakoval, co již jednou říkal. To mě dopálilo.
„Podívejte, já vím, že se do mě všichni zbláznili, ale chci to vidět. Za svoje prachy na to snad mám právo.“
Tentokrát krasavec nadzvedl druhé obočí a začal štíhlými prsty ťukat do klávesnice. Už jen pohled na jeho krásně tvarované ruce byl vzrušující. Horší to bylo s jeho odpovědí:
„Je mi líto. Zdá se, že jste nikoho neoslovila. Třeba příště?“ řekl to klidně, profesionálně, bez jakéhokoli ostnu ve hlase, ale mně ta slova rvala srdce z hrudi.
„Nikdo? Ani ten čertík, co mi četl básně? Nikdo? Fakt nikdo???“
Domů jsem došla jako ve snu a ve vaně s horkou vodou jsem se rozbrečela. Mé slzy však uvidí maximálně jahodová pěna do koupele. Svět spatří, jak se umím rvát. Speed dating mě neporazí, já porazím jeho.
Na příští seanci jsem si koupila nové šaty a dopředu napsala, co těm mužům budu říkat. Tentokrát totiž budu aktivní a dravá a neponechám nic náhodě. V této přehlídce chudáčků nechyběl pubertální závislák na internetu, macho v nátělníku a zlatým řetězem, mamánek a looser. Já se na ně usmívala jako o život a chrlila své připravené věty. Schody do kanceláře pana Greye jsme pak skoro vyběhla.
Mladý muž mě přijal s profesionálním klidem, ale jeho odpověď byla opět stejná. Nikoho jsem neoslovila. Poděkovala jsem a strnule odešla. Na schodech jsem se však otočila a samovolně se vrátila jako bumerang. Tentokrát už neutajil jisté překvapení. Tím spíš, že jsem na něj vychrlila:
„To chcete říct, že jsem se zase nikomu nelíbila?“
Když opět začal s tím svým naučeným stylem, zostra jsem ho přerušila, ale původně asertivní věta se zlomila do přívalu hořkého pláče.
„Jak je možné, že se nikomu nelíbím? Vždyť je to tam samý ohava a samá nula. Ani mluvit neumí, všechno jsem musela odedřít sama!“ Ramena se mi třásla neovladatelnými vzlyky. Krasavec pomalu vstal a galantně mi donesl velký a pečlivě vyžehlený kapesník. Vděčně jsem si s ním po tváři rozmazala zbytky líčidel. Pan božský však předstíral, že to nevidí. Rychle odsunul tlustý šanon, vyndal karafu s whiskey a nalil mi. Pak se posadil vedle mě. Voněl. Nádherně voněl. Nevtíravě, svěže, moderně a čistě. Tak úchvatně, že jsem toužila přitisknout tvář k jeho hrdlu.
„Podívejte Alice, jste krásná žena, opravdu jste, ale neměla byste tak pohrdat všemi ostatními. Ti looseři a ohavové jsou ve skutečnosti muži, kteří našli odvahu změnit svůj život. Už proto zasluhují váš respekt. A co se týká vaší aktivity, některé muže prostě příliš dravé ženy odpuzují.“
„Takže jsem odpudivá?“ zalkala jsem nešťastně. Krasavec mě pevně objal.
„Ne, nás muže někdy příliš krásné ženy děsí. Sníme o nich, toužíme po nich, ale nejsou to ty, které bychom dokázali pozvat na kávu.“
Vytřeštila jsem na něj své rozmazané oči a zahuhňala:
„A vy byste se mnou na kávu nešel?“ Úchvatný idol se usmál, znovu mi nalil a po nekonečně dlouhé vteřině odpověděl:
„Velmi rád.“
Naše schůzka proběhla v krásné kavárně s vestavěnými akvárii. Pan božský dorazil o deset minut dříve a v průběhu celého rande mě bavil vyprávěním o svých klientech. Z každé jeho věty vyzařovala obrovská úcta. Mluvil o tom, jak jsou zajímaví, o jejich složitých osudech, životních karambolech a já si postupně uvědomovala, že mi vlastně uštědřuje lekci. Měl svatou pravdu. Neměla jsem právo všechny tak rychle odsoudit. Jak jsem vlastně přišla na to, že jsem o tolik lepší, než ostatní? Rande bylo úchvatné, ale naplnilo mě značně protichůdnými pocity. Na jedné straně jsem chtěla na vše zapomenout a začít znovu jako lepší a otevřenější člověk. Prostě začít s čistým štítem a už se nikdy necítit jako káraná školačka. Na druhou stranu jsem se však nemohla vzdát božského pana Greye. Ten rozpor mě ničil. Zejména proto, že jsem tohohle úchvatného muže nechtěla ztratit. Byl nádherný. Dokonalý, jako antická socha a vedený etickým imperativem, který by mu záviděl kdekterý filmový hrdina.
A tak se stalo něco, co by ode mě nikdo nečekal. Já, velká suverénka, jsem se už podruhé rozpustila v slzách. Omlouvala jsem se jemu i všem, které jsem tak podcenila a zkroušeně slibovala nápravu. Pan Grey mě něžně vzal za bradu, hluboce se mi zahleděl do očí. Pak mě sladce políbil.
„Už budeš hodná? No, raději na tebe dohlédnu, ty jedna marnivá hvězdičko,“ a hřejivě se na mě usmál. A to byl začátek naší velké lásky.
Radka, 21 let, střední Čechy
