Můj příběh zní téměř jako z pohádky, a i když některé okolnosti naší lásky byly strašně kruté a nespravedlivé, jsem šťastná, že nás svedly k sobě.
Pamatuji to jako dnes, bylo mi dvanáct a čekal mě první školní den v šesté třídě základní školy. Moc jsem se netěšila, přesto, že jsem do školy jinak chodila vážně ráda. Tentokrát to bylo jiné. Na konci páté třídy nás ředitel rozdělil a já tak musela jít mezi lidi, které jsem většinou vůbec neznala. S těžkým srdcem jsem proto vykročila ke dveřím a vzala za kliku. Když jsem otevřela ucítila jsem zápach čerstvě položeného linolea a přípravku na čistění lavic. Ledabyle jsem prolétla třídu pohledem, moc dětí tam zatím nebylo a tak jsem se vydala podél prostřední řady ke své vyhlédnuté lavici těsně pod velikou katedrou, která stála na betonovém stupínku. Jak jsem se blížila, všimla jsem si kluka s blonďatými rozcuchanými vlasy a zelenomodrýma očima. Upřeně jsme se na sebe dívali a já v tu chvíli ucítila něco, co mě do té doby nikdy nepotkalo. Byl to zvláštní pocit hřejivého tepla, který se pomalu rozplýval po celém těle. Byla ta láska na první pohled!
Jmenoval se Matěj a propadl k nám z vyššího ročního. Od prvního dne jsme byli stále spolu a Matěj byl první od koho jsem slyšela slova „miluji tě“. Byla jsem si naprosto jistá, že tuhle nádheru nám nemůže nikdo vzít. Jenže jsem se krutě spletla a jak se zdálo osud s námi měl docela jiné plány. Od října se začalo všechno kazit, Matěj začal ve škole hodně chybět a mně se po něm strašně stýskalo. Na zvonek u něj doma nikdo nereagoval a mobily jsme v té době neměly. Byla jsem vážně zoufalá. Dnes mi to připadá směsné, ale bylo to silné a hrozně opravdové, nešlo se tomu bránit. Později jsem se dozvěděla, že Matějova maminka bojuje v nemocnici o život a on tam tráví většinu času. A když už ho odvezli domů, zase za ní do nemocnice utekl. Ve škole z toho byl samozřejmě obrovský průšvih a o Matějovi se tam mluvilo jako grázlovi. Jen málokdo tušil, co za jeho záškoláctvím opravdu stojí. V polovině října mi zemřel dědeček, takže jsem na malou chvíli Matěje pustila z hlavy a věnovala se svému vlastnímu smutku. S Matějem jsem se párkrát sešla, ale o mámě se ani slovem nezmínil. Až koncem měsíce se objevil úplně zničený a řekl mi, že zemřela. Bylo mi jasné, že se tím jeho život rázem mění vzhůru nohama. Ani jsem netušila, jak blízko pravdy jsem v té chvíli byla.
Matěj se musel odstěhovat ke svému tátovi, rodiče byli rozvedení. Do konce roku ještě dojížděl k nám do školy, ale od září měl nastoupit do jiné. Mně se v tu chvíli všechno zhroutilo. Nechtěla jsem se smířit s tím, že bych o něho měla přijít, ale bylo mi jasné, že není v mé moci tomu zřejmě zabránit. Stále jsme se vídali, plakali spolu, utěšovali se a věřili, že to spolu můžeme zvládnout. Nebylo nám ani patnáct, naše láska byla většině lidí pro smích, ale my jsme věděli, že je to příliš silné na to, abychom mohli oba jenom tak zapomenout. Měsíce plynuly jako voda a najednou tu byl konec školního roku. Zatímco se ostatní těšili na prázdniny, já plakala. Věděla jsem, že tím pro mě končí něco, co už možná nikdy v životě nezažiji. Matěj se přišel rozloučit. V jeho očích jsem viděla stejnou bolest, kterou jsem cítila i já. Zároveň se v těch nádherných modrozelených očích zrcadlila obrovská bezmoc. Nic jsme si neslíbili, jen jsme doufali.
Překulil se další rok, Matěj za mnou občas přijel. A na tu malou chvíli jsem byla vždycky hrozně šťastná, jenže pak přicházel jen pláč a samota. Naštěstí přišla éra mobilů, takže jsme si mohli občas napsat nebo zavolat. Náš kontakt pomalu ustával. Cítila jsem, že se strašně rychle vzdalujeme a že brzy přijde doba, kdy bude naše láska minulostí. Poslední půlrok jsem Matějovi psala jeden dopis za druhým, byla jsem zničená, protože neodepisoval. V jednom jsem mu líčila, jak ho miluji, v druhém, jak ho proklínám a nenávidím! Musela jsem ale uznat, že to byl on, kdo ve mně tenhle úžasný pocit probudil a i když jsem se potom, spíš na truc, scházela s jinými kluky, nikdy jsem už nic takového necítila. Když jsem končila osmou třídu, přišli rodiče s tím, že kupují domek u Kolína a že se stěhujeme z Prahy pryč. Tím padly veškeré moje naděje, že ještě někdy svojí lásku uvidím.
Bylo mi patnáct let, nastoupila jsem na novou základní školu do deváté třídy. To s sebou přineslo nové lásky, nové kamarády a nové zážitky. Nikdy jsem na Matěje nezapomněla, ale někde hluboko uvnitř jsem se smířila s tím, že nemůžeme být spolu. Vůbec se neozýval a tak jsem si řekla, že ani já nebudu a zkusím zapomenout. Jenže se zdálo, že to vytušil a po dvou letech se zase ukázal. Bylo to během exkurze na Pražském hradě, kam jsem jela se střední školou. Netuším, kde se tam vzal ani jak mě našel. Ale on vždycky tvrdil, že když bude chtít, najde si mě. A asi to byla pravda. Byli jsme starší, mě bylo sedmnáct a Matějovi osmnáct, naše potlačované city dostaly po letech zase volný průběh. Přirovnala bych to k explozi. Bylo to nepopsatelné a krásné. Jenže to bylo zase jen na chvilku, navíc já jsem v té chodila s klukem, kterého jsem si o tři roky později, ve svých dvaceti letech vzala. Čekala jsem s ním totiž dítě.
Matěj po našem posledním setkání opět zmizel a tentokrát se zdálo, že už natrvalo. Já, jak už jsem naznačila, jsem ve dvaceti letech zjistila, že jsem těhotná a tak jsem si vzala přítele, s kterým jsem tři roky chodila. O malé epizodce s Matějem jsem mu samozřejmě nikdy neřekla. Matějovi jsem poslala svatební oznámení, ani nevím proč. Doufala jsem snad, že si mě zase najde a postará se o mě. Jenže to se nestalo, takže jsem se provdala za muže, kterého jsem sice nemilovala tak jako kdysi Matěje, ale věřila jsem, že to tak má být. Bříško nebylo ve svatebních šatech vůbec vidět, nikdo kromě našich nejbližších o našem malém tajemství netušil. Manželství ale bylo šťastné jen velmi krátce. Můj muž byl vždycky trochu prudší povahy a pro ostřejší slovo nešel nikdy daleko. Jeho chování se ale s mým narůstajícím bříškem zhoršovalo a já záhy pochopila, že jsem udělala strašnou chybu. Jenže ta už nešla vzít zpět. Do půl roku od svatby začal manžel strašně pít, jeho agrese vůči mě se stupňovala a milý ke mně byl většinou jen mezi lidmi. O naše dítě, které jsem čekala, příliš zájmu nejevil. Doufala jsem ale, že až se dcerka narodí, pookřeje a bude zase všechno dobré. Ale nebylo.
V manželství jsem byla nešťastná, svého muže jsem nemilovala, neměla jsem k němu ani špetku úcty a snášela jeho neustálé útoky, které se rok od roku zhoršovaly. Na malou naštěstí ruku nikdy nevztáhl. Obě jsme ale musely přihlížet tomu, jak se ničí litry alkoholu. Když byly dceři tři roky, manželovo chování překročilo všechny meze. Fyzicky mě několikrát napadl. Domů se vracel opilý tak, že většinou pozvracel chodbu, záchod i koupelnu a pak někde upadl a usnul. V tu chvíli mi došla trpělivost a dala jsem mu, jako už mnohokrát, nůž na krk. Chtěla jsem, aby přestal pít, jinak že od něho i s dcerkou odejdu. Vysmál se mi do obličeje. Naštěstí jsem na mateřské pracovala, takže jsem na něm nebyla finančně závislá a věděla jsem, že případné vlastní bydlení utáhnu i bez něho. Jeho chování se ale nezměnilo. Za to se ale začalo podepisovat na mém zdraví. Začala jsem strašně hubnout, měla jsem často těžké žlučníkové koliky, trpěla jsem nevolností, depresemi a i moje rodina si začala všímat, že se něco děje. To byl srpen a já plánovala, že od nového roku chci začít žít už lépe.
Léto pomalu vystřídal podzim a na mém telefonu jednoho zářijového dne přistála sms zpráva od Matěje. Nevěřila jsem vlastním očím, byla jsem v šoku a nevěděla, jak reagovat. Netušila jsem, kde vzal moje číslo, jak mě zase našel. Ale přál si, abychom se sešli. Toužila jsem ho vidět, takže jsem se domluvila s tchyní, která dcerku pohlídala a já se vydala do Prahy za svou dětskou láskou. Bylo to tak hloupé a naivní. Ale ve mně se v tu chvíli něco změnilo. Na naše první setkání po letech nezapomenu. Bylo to stejné jako dřív, jen jsme byli starší. On byl mnohem mohutnější a větší, ale pořád měl ty nádherné dobrácké oči. Když jsem k němu kráčela, třásla jsem se po celém těle a nezmohla se ani na pozdrav. Jakmile jsme se objali, všechno ze mě spadlo. V jeho náručí jsem si připadala v bezpečí, šťastná a plná lásky. Strávili jsem spolu hodinu, ale pro mě to byla za poslední roky jedna z nejdelších a zároveň nejkrásnějších hodin. Vyprávěl mi, co se s ním po smrti maminky dělo. Dal se dohromady se špatnou partou a byl čtyři roky ve vězení, proto se mi nemohl ozvat. Jakmile ho ale pustili, hned mě našel a chtěl mi to všechno vynahradit. Zjistil prý ale, že jsem vdaná a mám dítě. Líčil, jak mi rozhodně nechce ničit rodinu, že ode mě nic neočekává, ale že mě musel vidět. V tom jsem se ale rozplakala a svěřila mu muka, ve kterých žiji. Byl v šoku a rozhodl se mi pomoc.
No, a pak už věci dostaly rychlý spád. Matěj mi řekl, že si mám najít bydlení, že mi se vším pomůže. A já poslechla, vzala jsem dceru a v listopadu se od muže odstěhovala. Matěj mi pomáhal se stěhováním a nějak se tam při tom nošení věcí zapomněl a zůstal. Dnes tomu jsou tři roky. Mou dceru přijal jako svou vlastní a já jsem šťastná jako nikdy. Jsem dva roky rozvedená a svého Matěje miluji ještě víc, než tenkrát! Cesty osudu jsou někdy hrozně spletivé. Tak nám držte palce, ať nás už nikdo nerozdělí.
Zdenka, 36 let, Praha
