Zničehonic jsem se rozbrečela a nešlo to zastavit. Ve stejný moment odcházela moje milovaná osoba.

Vychovával mě otec s dědou. Zejména svého dědečka jsem velmi milovala. Když už byl děda starý a nemocný, bála jsem se nejhoršího. Jednoho dne jsem pocítila velikou bolest na plicích. Děda ve stejný moment umíral.

Byl mojí skálou

Zdá se, že když někoho milujete, jste na něj nějakým způsobem napojení. Když dotyčná osoba umírá, víte to dřív, než vám to někdo zavolá. Odmalička mě vychovával otec sám. Maminka zemřela, když mi byly dva roky.

Táta to neměl jednoduché. Děda to viděl, a tak se tátovi nabídl, abychom bydleli všichni tři spolu. Vychovávali mě společně. Děda se mi hodně věnoval, takže jsem se na něj brzo upnula.

Spojeni krví

Když byl táta v práci, děda byl se mnou. Připravoval mě na zápis do školy nebo mě učil poznávat houby a lovit ryby. Díky němu jsem měla pocit, že ve svém životě dokážu veliké věci. Milovala jsem ho stejně jako tátu.

Oba se mě snažili učit pokoře a tomu, co znamená věrnost druhé osobě. Jednou odpoledne, udělal děda zvláštní věc. Špendlíkem mě píchnul do prstu, vyteklo trochu krve. To samé udělal sobě. Naše prsty s krví se spojily a on řekl:

„Od této chvíle jsme na sebe napojení až po zbytek života.“ Přišlo mi to jako něco úžasného. Věřila jsem tomu.

Vážná nemoc

S dědou jsme nakonec zůstali bydlet trvale. Já dokončila střední školu a našla si práci. Děda už se o mě nemusel starat. Byla jsem dospělá. Chtěla jsem naše role otočit. Učila jsem ho například práci s počítačem. Nešlo si časem nevšimnout, že s dědou něco je.

Dost často pokašlával a plival krev. Byl čím dál tím více unavený. Táta mi to vysvětloval tak, že je to zkrátka věkem. Dědy stav se ale zhoršoval a musel být převezen do nemocnice. Ukázalo se, že má rakovinu na plicích. Doufala jsem, že se ještě vrátí domů.

Nesnesitelná úzkost

A pak se to stalo – jednou odpoledne v práci jsem se zničehonic rozbrečela. Přišel veliký nával emocí. Brečela jsem a nešlo to zastavit. Kolegyně nevěděly, co se mnou. Cítila jsem neskutečnou úzkost a bolest na plicích. Musela jsem jet hned domů.

Rozrazila jsem dveře a hned jsem se ptala táty: „Jak je dědovi? Je mu lépe?“ Podíval se na mě a jeho oči řekly vše. Děda zemřel.

Dal mi znamení

Podívala jsem se na prst, do kterého mě děda kdysi píchnul. Místo po vpichu bylo modré. Přitom je to několik let, co mi do prstu píchnul. Podle času úmrtí, který nám lékaři řekli, umřel děda v čase mého pláče.

Byla to pravda, byli jsme na sebe skutečně napojení. Pláč byl znamením, že děda odchází. Bolest na mých plicích značila jeho poslední vydechnutí. Věřím, že i on sám se se mnou na dálku loučil. Budu mu vděčná do konce svého života.

Když je mi po něm smutno, vezmu věci na ryby a jedu k řece. Mlčky rozbalím dvě křesílka, nahodím dva pruty a v tichu sedím a čekám, co osud přinese.

Šárka L. (50), Brněnsko