Můj život byla jen rodina a práce. V padesáti jsem ale zůstala sama. Konečně jsem měla šanci zařídit se podle sebe. Setkání s podvodníkem ale změnilo mé plány!

Vdávala jsem se mladá a ještě na škole měla děti. Byla jsem ale šťastná a vůbec jsem nelitovala, že zatímco ostatní si užívají bezstarostného studentského života, večírek střídá večírek a jejich lásky se mění jako aprílové počasí, já žiju jen pro rodinu. Sice jsme neměli moc peněz, ale ani to nás netrápilo. I na mateřské jsem si přivydělávala a pomáhala manželovi táhnout domácnost. Dokonce jsem mu vymyslela podnikání, které se časem celkem slušně rozjelo. Bavilo mě jej podporovat a neměla jsem potřebu vlastní kariéry. Navíc jsem se nebála práce a rychle jsem se učila, tak jsem si vždy podle toho, v jakém životním období se rodina nacházela, našla práci takovou, která nejlépe zapadala do časového rozvrhu všech. Přesto ale manželství přestalo fungovat, s manželem jsme si rozuměli čím dál méně a začali se hádat. Tak jsme se rozvedli.

Spoléhala jsem jen na sebe

V té době jsem pracovala jako noční auditorka v hotelu. Bylo to slušně placené, měla jsem angličtinu od třetí třídy, takže jsem byla jazykově zdatná, a když jsem se po příchodu z práce dopoledne prospala, měla jsem krásně volné celé odpoledne na děti. Samozřejmě mě občas napadalo, že by bylo mnohem lepší být sama svou vlastní paní a pustit se do podnikání. Měla jsem spoustu nápadů, známých a vlastně i příležitostí, ale neměla jsem odvahu riskovat, že se něco pokazí a já nedokáži zabezpečit rodinu. Manžel nesl rozvod těžce a platil mi co nejmenší alimenty. Na svoji rodinu jsem se také nemohla spoléhat, protože mi rodiče nikdy neodpustili, že jsem se vdávala tak brzy, ještě na škole a tu pak díky rodině nedokončila. A mě hrdost nedovolila škemrat o pomoc.

Dvě práce nás zabezpečily

Tak jsem pracovala v hotelu, k tomu si občas našla ještě nějaký kšeftík, takže jsem své děti dokázala zabezpečit. Někdy to bylo vážně těžké vše skloubit a zvládnout – dvě děti, dvě práce a pro jistotu i velkého psa a kočku, ale já byla hrdá, že si dokáži poradit. Čas letěl jako voda a mě ani moc nepřekvapilo, když se mé děti chtěly také osamostatnit už v osmnácti. Chápala jsem je. Jablko nepadlo daleko od stromu. Navíc jsme měli krásné vztahy a to, že nebydlely doma, neznamenalo, že bychom nebyli denně v kontaktu. Nové období jsem tedy přijala jako výzvu a řekla si, že konečně se mohu pustit do plánování vlastní budoucnosti a vybudovat si něco svého. Konec konců po tolika letech noční práce jsem toho už také měla dost. A tak jsem začala přemýšlet, co by bylo to pravé. V té době jsem se na recepci seznámila s mladým právníkem ze Slovenska. Ten se chtěl do Prahy stěhovat a otevřít si tu vlastní kancelář. Zdálo se mi, že mi ho seslalo samo nebe, protože jednou ze sfér svého podnikání, o níž jsem uvažovala, bylo mediátorství. Mediátor je takový předskokan v řešení sporů, který nabízí levnější řešení než soud. A tak slovo dalo slovo a já začala shánět prostory a vyřizovat další náležitosti.

S Vladem jsme se spřátelili

Nebyl v tom ale ani sex ani láska. Jen spolupráce, jak jsem si myslela a já byla šťastná, že v tom nejsem sama a snila si svůj sen. Konečně vydělám dost peněz, abych mohla pomoci dětem třeba s bydlením a sama se nebudu muset bát jak dopadnu, až nebudu moci pracovat. Samozřejmě jsem zpočátku vše financovala, všude jsme jezdili mým autem, protože Vlado čekal, až mu bývalý společník převede peníze. Ale protože zpočátku platil v hotelu dopředu, nic mě nevarovalo, že by neměl peníze.

Pohlídal mi kočku

Jednou jsme si tak povídali a já řešila, že bych ráda za rodiči na pár dní na chatu, ale že tam nemohu s kočkou. Nabídl se, že mi ji pohlídá. A tak se nastěhoval ke mně. Jenže se neměl k odchodu, ani když jsem se vrátila. Až když jsem jednou ráno přišla z noční a všimla si, že nemám doma drahý foťák Cannon, začalo mi docházet, že tady mnoho věcí nesedí. Udeřila jsem na něj. Blekotal něco o tom, že si jej jen půjčil, že mi chtěl nafotit nové prostory a že jej zapomněl u kamaráda. Donutila jsem ho sepsat dlužní úpis na všechny mnou investované peníze i na foťák a rovnou s ním sjela na úřad nechat to ověřit.

Nic mi nikdy nevrátí

Čas jsem mu dala do druhého dne, aby vše vrátil, jinak ho udám na policii. Samozřejmě jsem už nic z toho neviděla a samotného Vlada až v kriminále, kde díky mě skončil. Nebyla jsem totiž jediná podvedená. Na Slovensku měl za sebou sedmnáct podvodů, a proto utekl do Čech. Já pochopitelně zpět nic nedostala a kariéru mediátorky jsem nechala plavat. Až časem po absolvování pár soudů s Vladem na Slovensku mi došlo, proč se původně šikovný právník dostal na scestí. Propadl gamblerství a tipoval na zápasy a projel tak stovky tisíc korun a vlastně celý svůj život.

Vladěna P. (56), Znojmo