Moje sestřenka Iva zemřela jako dítě. Znala jsem ji jen z fotek a vyprávění. A pak jsem ji jednoho dne uviděla na vlastní oči, jak se na mě upřeně dívá.
Stalo se to v autobusu. Sotva jsem se usadila a začala myslet na docela normální věci, najednou jsem ucítila, jak se na mě někdo upřeně dívá. Jsem na to citlivá, a tak jsem otočila hlavu od okna směrem k dotyčnému. První pocit nedokážu popsat.
Přede mnou stála malá holčička, koukala se mi přímo do očí, ani nemrkala, jak byla soustředěná. Nemohla jsem z ní spustit oči. Jen jsem si v duchu opakovala: „Panebože, vždyť tohle je Iva!“
Padesát let po smrti
Celá jsem ztuhla a uvědomila si, že mám otevřenou pusu a oči mi snad vylézají z důlků. Holčička na mě hleděla bez ustání. To už jsem začala pociťovat strach, že si mě všimne její matka.
Ale maminka se neobjevovala, a když jsem se po ní rozhlížela, viděla jsem jen lidi bez zájmu. Těžko jsem si uměla představit, že mi někdo uvěří, když řeknu, že ta malá vyšla z obrázku, který teta nechala namalovat po smrti své dcery. Iva zemřela před padesáti lety a já ji najednou měla před sebou.
Byla jsem jako v mrákotách
Během jízdy jsem vzpomínala na podrobnosti, které mi o Ivě teta vyprávěla. Měla malou pusinku, dlouhé tmavé vlasy a velké hnědé oči stejně jako holčička v autobusu. Byla ve stejném věku, v jakém Iva zemřela.
Zážitek byl tak silný, že jsem se celá rozechvěla a slzy mi vrazily do očí. Vstala jsem a raději vystoupila, abych malou neděsila. Měla jsem pocit, že vypadnu z vozu, protože jsem necítila schody ani silnici pod nohama. Šla jsem jako v oblacích.
Až venku na zastávce mě začalo mrzet, že jsem vystoupila a nenavázala hovor s maminkou, až se k ní přihlásí.
Objevila se znovu
Řekla jsem si, že se projdu. Kráčela jsem ulicemi města a přemýšlela o zvláštním zážitku. Šlo snad o něco nadpřirozeného? Určitě ne. Byla to prostě jen normální dívenka, která byla mé sestřence podobná. A to, že se na mě tak dívala?
Asi to bylo tím, že jsem ji začala pozorovat jako první. Do odjezdu dalšího autobusu z Prahy domů mi zbývala ještě hodina, a tak jsem si sedla do kavárny. Byl podzim a chladno začalo zalézat pod sako, které jsem na sobě měla.
Jak jsem si tak vychutnávala svůj šálek čaje, podívala jsem se z okna. Srdce se mi v tu chvíli málem zastavilo. Na chodníku stála totiž tatáž dívenka a dívala se na mě stejně upřeně jako předtím.
Ztratila se mi
Rychle jsem zaplatila a vyběhla z kavárny ven. Viděla jsem, jak holčička mizí za rohem. Rozběhla jsem se za ní. Praha se už začala halit do šera a lampy se rozsvítily. Nebyla jsem příliš zdatná v běhu, tak mi dívka rychle a snadno zmizela.
Byl to snad duch mé sestřenky? A pokud ano, co mi chce? A proč utekla? Nezbylo mi, než se otočit a vydat se na autobus. Domů jsem přijela za tmy a dlouho nemohla usnout.
Mrzí mě, že se nikdy nedozvím pravdu o té dívence z autobusu, která byla tak neuvěřitelně podobná mé zemřelé sestřence, kterou jsem neměla možnost poznat.
Jana F. (60), Beroun
