Byla milá, skromná, tichá a slušná. Měla jsem být ráda, že si syn našel tak skvělou manželku! Jenže, co takovou ťunťou? Proč se někdy nedokázala pořádně odvázat? Rozhodla jsme se jí pomoct. Odbourat zábrany a stres!

Malá drobná osůbka s očima modrýma jako len. Krátké černé vlasy a tváře jako slabikáře. „Tohle děvče by mohlo hrát v nějaké pohádce!“ pomyslela jsem si, když jsem poprvé spatřila svoji budoucí snachu. Syn ji miloval nade vše a my ostatní taky.

Nikdy nás nezarmoutila a dokonce nás obdařila hned dvěma vnoučaty najednou. Péči o dvojčata zvládala na jedničku a já ji dokonce musela prosit, abych jí směla trochu pomoct.

Byla vzor všech ctností

„Ta naše Hanička je poklad, viď?“ říkával manžel. Měla jsem ji ráda jako vlastní dceru! Přesto jsem z ní měla občas takový divný pocit. Že to snad nemůže být pravda, aby byl někdo tak dokonalý. Že to na nás jen hraje.

Prostě mi připadalo, že se za každou cenu snaží být dokonalá. Jenže až moc! Vždyť my nic takového po ní nežádali. Měli bychom ji rádi i s nějakými těmi chybami. Kdo je nemá? „Jsi na Haničku hodný?

Pomáháš jí?“ vyptávala jsem se syna, ale vždycky mě ujistil, že je to mezi nimi v naprostém pořádku. Jednou si ale přece jenom trochu povzdechl: „Víš, mami, ona je tak dokonalá, až mi to někdy vadí. Vždyť ona na mě nikdy ani nezvedla hlas, natož aby mi za něco vynadala!“

Trochu jsem ji opila

Přišlo mi divné, že si syn stěžuje na něco, za co by jiný dal nevím co. Rozhodla jsem se tomu přijít na kloub. „Zvu vás na večeři! Holčičky se mohou vyspat u nás, a my si uděláme hezký společný večer!“ lákala jsem mladé.

Připravila jsem pohoštění jako na malou veselku. Do všeho jsem přidala nenápadně jednu speciální přísadu. Alkohol! Punčové řezy, bowle, hovězí na víně, šampaňské s jahodou… Všeho málo, ale v součtu hodně. Hanička způsobně uzobávala a její tváře postupně rudly.

Oči jí svítily jako vzácné kočce! Už nebyla tou tichou holčinou. Najednou měla řečí na rozdávání! „Ty, tchyně, poslouchej! Kdo má pořád dělat slušnou? Víš, že bys měla toho svého poslat někam? Pořád mu jen posluhuješ.“

Všem řekla, co si myslí

Lokla si šampaňského a pokračovala: „Proč se musí pořád cpát těmi tvými koláči? Už mu lezou i ušima! A ty taťuldo. Od čeho myslíš, že máš takový pupek!“ smála se, až se za břicho popadala. Já se smála s ní, ale syn koukal na manželku, jako by ji viděl poprvé.

Všimla si toho: „Jo jo, Marečku, tebe je taky kousek. Kdyby sis po sobě jednou uklidil ty svoje ponožky! Ale to ne, páníček čeká na hotelový servis, viď!“ Smáli jsme se s manželem společně, ale synovi do smíchu nebylo. Bouchnul dveřmi a šel si lehnout!

Ráno panovala u snídaně stísněná atmosféra. Pohladila jsem snachu po hlavince. „Hezky jsi nám to řekla! Mám z tebe radost! Nedala by sis grog?“ zeptala jsem se nevinně a Hanička vyprskla smíchy!

Eva K. (65), Vlašim