Neměla jsem ji nikdy ráda a ona mě také ne. Vídaly jsme se jen kvůli manželovým rodičům, aby se neřeklo. Když jsem onemocněla a potřebovala ledvinu, přihlásila se a bez okolků mi ji darovala!

Manželova sestra byla krásná, chytrá a vzdělaná. Ale také protivná a namyšlená! Nikdo jí nebyl dost dobrý, na každém viděla jen jeho vady. Nebyla jsem na to pyšná, ale nemohla jsem ji vystát. Manželova sestra se pro mě stala noční můrou.

Bohouš na ni totiž nedal dopustit. Na názor se ptal jí, ne mě, svojí zákonité manželky. Když zamítavě zavrtěla hlavou, bylo rozhodnuto.

O všem rozhodovala jen ona

„Klári, co myslíš? Už bychom si asi měli pořídit nové auto…“ nadhodil třeba Bohouš u nedělního oběda, který se už mnoho let pravidelně odehrával výhradně u mě. Ona sice vařila, ale přece by nehostila tolik lidí! To bylo dobré jen pro mě.

Dle jejího názoru málo vzdělanou, málo chytrou a málo ambiciózní! Ale abych jí zase tolik nekřivdila. O svého muže se starala vzorně a o děti taky. Ani rodiče nezanedbávala. Svoje ani manželovy. To mě vlastně na ni štvalo nejvíc.

Ona byla vážně ve všem lepší než většina lidí, co jsem znala. A hlavně než já! „Uklidni se,“ chlácholil mě manžel, když jsem měla jeden ze svých obvyklých výlevů proti ní. „Klára o tobě nikdy neřekla jedno špatné slůvko! “

Každý ji jen chválil

Jeho rádoby uklidňující slova na mě působila jako rudý hadr na býka. Zase jen chvála a žádná kritika! Zalezla jsem uraženě do peřin a v nich zůstala až do večera. Potom do rána a později se mi už nechtělo ani vstávat. Něco se mnou bylo špatně!

Cítila jsem se pod psa. Natekly mi nohy a v obličeji vypadala jako po několikadenním flámu. Bohouš tvrdil, že jsem jen unavená a nechal mě v klidu odpočívat. Švagrová, která k nám vtrhla bez pozvání jako vichřice, byla jiného názoru:

„Koukej vstávat, odvezu tě okamžitě k lékaři! Takhle to dál nejde!“ Ani jsem si netroufla vzdorovat, stejně by to bylo marné. Přestože byla o dobrých deset let mladší, vždycky velela jen ona. Já nikdy! Netrvalo dlouho a vyslechla jsem si zdrcující diagnózu.

Čekala jsem na ledvinu

Kvůli cukrovce, o které jsem neměla ani to nejmenší tušení, mi zkolabovala ledvina a já se stala čekatelkou na nový orgán. Jenže, nebylo to tak jednoduché, jak jsem si v první chvíli optimisticky myslela.

„Zapíšou mě na listinu příjemců a pár měsíců si počkám“ Měla jsem nějakou vzácnou krevní skupinu či podskupinu, a dárce prostě žádný nebyl. „Konečně se našel někdo, kdo vám ledvinu daruje!“ oznámil mi radostně lékař při ranní vizitě.

Ani jsem si neuvědomila jeho zvláštní formulaci. Neřekl, že se našel dárce, ale že mi někdo raduje. Ale kdo? Tou radostí a šokem, že zase budu v pořádku, jsem se ho ani nezeptala. Proces přípravy na transplantaci se rozeběhl na plné obrátky.

Konečně nastal den D a já si pěkně v pohodlí mířila na sál. Obvázané nohy, čisťounká postýlka a milý personál. V zatáčce dlouhé nemocniční chodby jsem míjela druhou postel. Také běloskvoucí a také naleštěnou jako nějaký nový mercedes.

U postele seděla švagrová

„Je, ahoj, co ty tady? Snad se ti něco nestalo?“ vyptávala jsem se už v polospánku švagrové. To ona si totiž hověla na té druhé posteli. Či spíš rozměrném luxusním vozíku! Vypadla jako nějaká Kleopatra. Upravená, vznešená, nad věcí.

Na pozdrav mi ani neodpověděla. Jen mávla rukou a unaveně zavřela oči. Než jsem upadla i já do říše snů, pěkně jsem ji v duchu od plic pomluvila. Ani mi nepopřála zdraví, nezdvořačka jedna!

„Leničko, prober se, už máš všechno za sebou!“ hladil mě láskyplně po tváři manžel, a já se konečně probudila do jiného světa. Zdravého a šťastného! Po chvíli za mnou vsedě na vozíku přijela švagrová. Pozdravit mě!

To ona mi dala bez zbytečných řečí svojí ledvinu. Přihlásila se, aniž by někomu něco řekla. Až když jí oznámili, že je to možné a ona se opravdu může stát mým dárcem, přiznala se ke skutku, který nikdo nečekal.

Byla opravdu nejlepší

Před odjezdem do nemocnice navařila zásoby pro celou rodinu, i mého muže. Prý aby bez nás holek chlapi nehladověli. A také si zašla ke kadeřnici a na kosmetiku. Nechtěla, aby v nemocnici vypadala staře. Byla prostě taková. Dokonalá. Nemohla si pomoct!

„Ale to je přece samozřejmé, ne? To by udělal každý!“ mávla rukou, když uslyšela moje upřímné díky. Byly o to upřímnější a vřelejší, o co jsem měla větší výčitky svědomí. Kvůli tomu, jak jsem jí celý život křivdila! Klára jen pokynula, že je audience u konce.

Zavíraly se jí oči únavou. Nepostěžovala si, ale operace jí samozřejmě na náladě nepřidala. Teprve v tu chvíli jsem si musela přiznat, že moje švagrová Klára je prostě nejlepší. Nejhodnější a nejvelkorysejší ze všech lidí, co na světě znám!

Lenka Z. (59), Liberec