Můj syn Ondra začal po střední škole pracovat v baru. Měl dopravní průmyslovku, na kterou jsme ho donutili jít my, ale celé studium prolézal s odřenýma ušima.

Hlavně proto, že ho škola vůbec nebavila. A tak když dodělal maturitu, prý kvůli nám, vrhl se na jiný obor. Stal se barmanem. Rád komunikoval s lidmi a bavilo ho míchat koktejly.

Po dvou letech odjel do Prahy a pracoval tam po různých známých i méně známých podnicích. Rozhodl se, že tohle bude jeho cesta a taky zaměstnání, které ho baví a přihlásil se na barmanský kurz.

Má, co chtěl

Domů nám jezdil vyprávět o svých úspěších. Měli jsme radost, ale viděla jsem, jak je strhaný v obličeji a dost zhubnul. Byl unavený a jako každá správná matka jsem měla obavy a vyptávala se, jestli dobře a pravidelně jí, chodí včas spát.

„Mami, nejsem malej kluk. Starám se o sebe dobře. A jsem barman. Spát chodím pozdě, ale zase spím až do oběda,“ ujišťoval mě, že je vše v naprostém pořádku.

Nebyla jsem z toho šťastná

Nebyla jsem úplně šťastná, že nemám Ondru na dohled a ještě dělá po nocích v pochybných podnicích, ale působil spokojeně, dělal, co ho baví a byl v městě plném možností. Když k nám přijel na víkend, mohla jsem pozorovat jeho styl života.

Jen nás pozdravil a šel se bavit s kamarády do místní hospůdky a přišel až kolem třetí ráno. Jeho snídaní už v osm ráno byla káva a cigareta. Takže toho zas tak moc nenaspal, jak nám tvrdil.

Zkolaboval

Nedlouho po jeho osmadvacátých narozeninách jsem měla telefon z pražského čísla. Volali z nemocnice. Ondra měl infarkt. Okamžitě jsme se s manželem vydali do nemocnice.

Lékaři potvrdili, že naštěstí není v ohrožení života, infarkt byl slabší, ale rozhodně výstražný. Ondra musí změnit styl života. Pravidelně jíst a spát a hlavně přestat kouřit. O změně zaměstnání, která by mu pomohla, ale nechce ani slyšet.

Stanislava. P (53), Bechyně