Změny nálad své sedmnáctileté dcery Zuzky jsem přisuzovala pubertě. Kdybych nebyla slepá, mohla tragédie, která postihla naši rodinu skončit úplně jinak.
Kromě nejstarší Zuzanky jsem měla ještě Pavlíka a Lucinku a vychovávala jsem navíc čtyřletou Kristýnu, dceru svého přítele, které se její matka zřekla.
Zuzka byla skoro dospělá, samostatná a tak jsem svůj čas rozdělovala, mezi malé děti, které potřebovaly větší péči. Jak jsem si mohla nevšimnout, že mě Zuzka tolik potřebovala?
Moc jsme si neřekly
Zuzka byla poslední měsíce trochu jiná než dřív, ale když jsem se mezi řečí a křikem mladších dětí zeptala, co jí je, odpověděla, že nic. Vlastně jsme si toho poslední moc neřekly. Na všechny mé otázky odpovídala jednoslovně a většinou jen „nic“ nebo „dobrý“.
Moje kamarádky s podobně starými dětmi to měly také tak. „Puberťačky jsou to, nestojíme jim ani za pořádnou odpověď,“ shodovala se se mnou kolegyně, která měla patnáctiletou dceru.
Trápila se pro lásku
Netušila jsem, že za Zuzaninými změnami nálad nestojí pouhý pubertální rozmar. Trápila se kvůli neopětované lásce ke svému spolužákovi Adamovi. Občas jsem o něm slýchávala, ale nikdy se ani slovem nezmínila, že by se jí líbil.
Byl to pěkný výtržník a Zuzka občas nadávala, že kvůli němu nejede třída na výlet nebo se kvůli němu píše písemka z matiky. Všechny své city si schovávala i s problémy ve svém nitru. Nikdy se nesvěřila.
Těšila jsem se
Domluvila jsem s babičkou, že jeden prázdninový týden si vezme všechny děti na chalupu, abych si mohla odpočinout. Zuzka ale odmítla jet. Prý si taky doma bez sourozenců odpočine a konečně bude klid.
Přeci jen byla skoro dospělá a já ji nechtěla nutit. Tak jsem plánovala, že si spolu uděláme pěkný týden. Konečně na ni budu mít čas a užiju si svou dceru, než mi definitivně frnkne z hnízda. Třeba si hezky popovídáme, půjdeme nakupovat, na zmrzlinu a k vodě.
Měla jsem plno plánů, jak strávíme společný čas. Těšila jsem se na to jako malá holka.
Skočila z okna
Odvezla jsem děti k babičce a hned se vracela za Zuzkou. Jenže když jsem přijížděla domů, na parkovišti byl pořádný zmatek. Hasičské auto, policie a záchranka. Hlouček zvědavců před naším domem. Z auta se mi těžko vystupovalo.
Nohy jako by mi zdřevěněly a nechtěly nést. Když jsem se přibližovala k tomu místu, sousedka se na mě otočila a s pláčem běžela ke mně. Od té doby jako bych všechno slyšela z dálky. „Ty nešťastná, tvoje Zuzka skočila z okna. Odvezla ji záchranka.
Je zraněná, ale žije….“ Její hlas jako by se mi vzdaloval a cítila jsem, jak slábnu. Probrala jsem se až v sanitce. Za ruku mě držel nějaký pán s klidným pomalým hlasem a vysvětloval něco o cestách osudu. Byl to policejní psycholog, který se mnou jel za Zuzankou do nemocnice.
Dostala se z nejhoršího
Nic už pro mě nikdy nebude stejné. Zuzku dávali lékaři dohromady pěkných pár měsíců. Nejdříve na anesteziologicko-resuscitačním oddělení, pak na chirurgii a následně ji čekala psychiatrická léčba. Odhalili u ní duševní onemocnění.
Bylo nutné, aby strávila nějaký čas pod dohledem lékařů. Sklony k poškozování měla silné a její jednání nebylo zkratovité. Podle psychiatra se ke svému stavu dopracovala postupně kvůli dlouhodobému citovému strádání.
Nedokázala se vyrovnat s nešťastnou láskou a pocity méněcennosti ji doprovázely od dob, kdy přišly na svět její sourozenci.
Kromě psychických problémů, ze kterých by se prý mohla díky medikaci docela rychle dostat, jsme se ale museli vyrovnávat s tím, že zůstala na vozíku.
Lékaři slibovali, že při pevné vůli chtít se vyléčit by Zuzka zase mohla chodit, ale trvalé následky si ponese celý život.
Necítila se milovaná
Nejde popsat, jak jsem se cítila po slovech psychiatra. Citové strádání. Nemohla jsem se vyrovnat s tím, že Zuzanka si chtěla ublížit, protože jsem na ni neměla čas. Necítila se být milovaná ani doma, ani žádným klukem a bála se, že je to neměnný stav.
Podstoupili jsme rodinnou terapii. I já jsem docházela do léčebny a učila se, jak se k Zuzce chovat. Povídali jsme si společně o všech problémech a jejích pocitech. Bylo to těžké období, ale věřila jsem, že všechno bude zase jako dřív. Ba ne. Že všechno bude lepší než dřív.
Byl to trest?
Po roce a půl stráveném po nemocnicích a léčebnách se stal zázrak. Zuzka se zase postavila na nohy. Sice s berlemi, ale nepotřebovala vozík. Dodalo jí to odvahu a chtěla se vrátit do školy. Jen ne do té stejné. I lékař doporučil dodělat maturitu někde jinde.
S čistým štítem. Musela opakovat ročník, ale vlastně byla spokojená. Ve třídě si našla dvě kamarádky. Zdálo se, že se nebe vyjasnilo a nás čeká hezké období. Jakmile jsem se dostala do klidu a cítila zlepšení, začala jsem trpět nespavostí.
Celé noci jsem přemýšlela, jak jsem jen mohla být tak slepá a svou milovanou dceru nepochopit a nedokázat jí pomoci. Po měsíci bezesných nocí jsem se vrátila na psychiatrii, kde mi diagnostikovali posttraumatickou poruchu a deprese.
To je boží trest za to, co jsem provedla Zuzance. Nyní s odstupem několika let vím, že pocit viny ze sebe nikdy nesmyji.
Zdeňka K. (50), Plzeň
