Moje druhé manželství netrvalo ani rok a už se chýlilo ke konci. Hádky byly na denním pořádku. Už jsem nedoufala, že by se mohlo něco změnit. Ale změnilo, díky kamarádce!
Svatba se odehrávala ve velkém stylu. Však jsem se na ni něco načekala! S přítelem jsem žila už dlouhých devět let, než se konečně rozhodl mě požádat o ruku. Nic jinému mu totiž nezbývalo, dala jsem mu nůž na krk.
„Buď svatba, nebo rozchod!“ řekla jsem mu tehdy a on, trochu nechtíc, zvolil první možnost.
Toužila jsem být vdanou paní
Věděla jsem, že si mě nebere z žádné velké zamilovanosti. Bez podepsaného papíru mu nic nescházelo a tak sňatek považoval za zbytečnou formalitu. Já jeho názor nesdílela. Chtěla jsem se konečně jmenovat jinak a neříkat stále:
„Můj přítel.“ Chtěla jsem prostě mít manžela! Být vdaná paní! Bylo snad na tom něco tak hrozného? Přece jsem si zasloužila být manželkou a ne jen nějakou kamarádkou či družkou. Svatební oslavu jsem si řádně užila. Se vším všudy!
Krásné šaty, prstýnky, kytice a také svatební cesta. To vše muselo být krásné, drahé a na úrovni. A také se vše, díky mé neutuchající snaze, náramně vyvedlo.
Byl to protiva
Z dovolené jsme se vrátili jako dvě hrdličky. Chvíli jsme vrkali a potom to s námi šlo s kopce. Neuplynulo ani pár měsíců a málem jsme se uklovali! Jako by nás někdo vyměnil.
Z celkem atraktivního přítele se stal jako mávnutím kouzelného proutku protivný manžel. Skoro to vypadalo, že nejsme spolu deset let, ale minimálně sto. Hádali jsme se skoro každý den. No a potom už snad každou hodinu.
Nejhorší bylo, že nás to oba celkem bavilo! Ale každá zábava má svoji mez. Nepohoda a neshody… Začalo mě vyčerpávat napjaté ovzduší. Nebavily mě nikam nevedoucí diskuse. „Mám já tohle zapotřebí?“ ptala jsem se sebe každý den a nakonec si odpověděla: „Ne!“ Vyplnila jsem žádost o rozvod a schovala ji v šuplíku nočního stolku.
Kamarádka mi dala dárek
Stále ještě jsem neměla jasno. „Mirko, nepůjdeme někam na oběd?“ zavolala mi po delším čase kamarádka. Pobývala nějaký čas u dcery v zahraničí a pomáhala ji s miminkem, aby mohla pokračovat v práci.
Teď se vrátila a toužila po všech novinkách, které se v době její nepřítomnosti odehrály. Samozřejmě ze všeho nejdřív jsem ji sdělila tu svoji. Svatbu a rozvod! „To mě mrzí.
Myslela jsem, že uvidím šťastnou novomanželku…“ pokrčila smutně rameny a váhavě vytáhla z kabelky dárek. „To jsem ti přinesla opožděně ke svatbě…“ podávala mi jakousi lesklou obálku. V ní byl poukaz na třídenní pobyt v lázních.
Ani jsem nevěděla, zda se mám smát nebo plakat. Jet s manželem mi připadalo zhola nemožné! Ona ale byla jiného názoru. Prý, přece bych nenechala propadnout tak hezký zážitek!
Odjeli jsme každý zvlášť
„Přece si tam nemusíte hrát na nějaké zamilované. Prostě absolvujete procedury a na jídlo můžete chodit každý zvlášť. Vždyť i postele nemusíte mít manželské, ale oddělené. Každý v jiném koutě místnosti!“ domlouvala mi a já nakonec váhavě kývla.
To, co mi řekla, jsem přeříkala manželovi a on po delším váhání souhlasil. Do lázní jsme dorazili každý zvlášť. Stejný pokoj, ale ovzduší chladné a odcizené. Na první masáž jsem se ani netěšila. Citlivé doteky mě zklidnily a nádherná vůně uspala.
Probudila jsem se jako znovuzrozená. Do pokoje jsem málem přitančila. Ani manžel nezůstal pozadu. Druhý den večer byl jako vyměněný.
To byla proměna
„Mirko, mohl bych tě pozvat na skleničku vína?“ navrhl nečekaně a já se ani moc nerozmýšlela a souhlasila. Strávili jsme moc hezký večer. Povídali jsme si o všem možném. Najednou jsem nemohla pochopit, proč nás rozdělilo tolik hádek a nedorozumění!
Vždyť já se na toho chlapa, který seděl proti mně u stolu, nemohla vynadívat! I on na mě koukal tak zálibně… Že by ty masáže působily tak zázračně? Nebo stačila jen změna prostředí? O půlnoci jsme stěhovali oddělené postele k sobě.
Jako dva puberťáci na nějakém tajném výletu. Bylo to tak romantické! Zábavné! Nechtělo se nám spát odděleně! Už ani minutu…
Na dovolenou teď jezdíme ve čtyřech
Domů jsme odjížděli zase jako dvě zamilované hrdličky. Stačilo tak málo, abychom se rozvedli. A změnila to maličkost v podobě dárku od kamarádky. Nemohu jí za to dost poděkovat! Také jsme se jí za to odvděčili. Na oplátku jsme jí koupili dovolenou u moře.
Na týden, pěkně s plnou penzí. Byla náhoda, že si padla do oka s jedním osamělým pánem. Netajil se, že by nikdy nejel, nebýt jeho dcery, která ho donutila. Udělala dobře. S novým přítelem se vrátili jako pár. Pozvali nás na svatbu.
I ona totiž chtěla být opět vdanou paní a ne nějakou družkou. Od té doby jezdíme na dovolené společně. Máme se náramně. Konečně si užíváme všeho, na co dosud nebyl čas. A tak to má být, no ne?
Mirka B. (64), Náchod
