Bylo mi necelých třicet. Měla jsem skvělou práci, po jaké jsem vždy toužila, a pronajala jsem si hezký malý byt. Jenže jsem v něm nebyla tak docela sama…

Každé dítě má svoji vysněnou profesi. Já jsem vždycky toužila po tom, stát se právničkou. Po gymplu jsem se přihlásila na právnickou fakultu. Poprvé to nevyšlo. Já jsem to ale nevzdala.

Rok jsem chodila na brigády a šprtala jsem se, a přihlášku jsem si podala i rok nato. A uspěla jsem. Dokonce jsem byla mezi desítkou nejlepších. Studium samo o sobě bylo náročné, ale zvládla jsem to.

Nakonec jsem v osmadvaceti úspěšně odpromovala a následně jsem si začala hledat práci i vlastní bydlení.

Vysněné zaměstnání

V obou případech mi šlo štěstí naproti. Absolvovala jsem asi tři pohovory, když mi z jedné advokátní kanceláře zatelefonovali, že o mě mají zájem.

Nabízeli mi místo asistentky, což znamenalo různé pochůzky a udržení kanceláře v chodu, s tím že mě postupně zaškolí a zasvětí i do různých projednávajících případů.

Vzhledem k tomu, že bylo místo volné ihned a navíc za slušné peníze, tak jsem ho bez dlouhého zaváhání přijala. Všichni kolegové, vlastně nás tam bylo dohromady jen pět, byli moc milí a přátelští. Okamžitě mi nabídli tykání a přijali mě mezi sebe.

Nezacházeli se mnou jako s poskokem, i když jsem vlastně byla taková holka pro všechno, ale brali mě jako sobě rovnou.

Hledání bytu

Po třech měsících, kdy už jsem měla z platu něco ušetřeno, jsem se začala poohlížet po vlastním bydlení. Jednou jsem se o tom mezi řečí zmínila i v práci a kolega Hynek mi hned řekl, že ví o jednom pronájmu garsonky a nabídl se, že mi domluví prohlídku.

Byt byl sice malý, ale zato kompletně zařízený, včetně nábytku. Dokonce tam byl i klavír. Na základní škole jsem na hodiny klavíru chodila a tak mě okamžitě napadlo, že bych mohla své prsty trochu oprášit a občas si zahrát. Hraní na piano mi vždy přinášelo velkou radost.

Překrásná melodie

Byt jsem si pronajala a hned následující víkend jsem se nastěhovala. Byla neděle večer a já jsem byla po celodenním vybalování krabic už úplně unavená. Natáhla jsem se na pohovku, že si na chvilku odpočinu, ale vysílením jsem usnula.

Probudila jsem se až uprostřed noci. V bytě byla úplná tma a v místnosti tiše hrála hudba. To je divné, pomyslela jsem si. Rádio jsem si nepouštěla. Nejspíš to je od sousedů, napadlo mě a zaposlouchala jsem se do těch krásných tónů.

Pak jsem ale ke svému překvapení zjistila, že hudba vychází z rohu, kde stálo piano. Polekaně jsem vyskočila z pohovky, ale v tu chvíli hudba utichla. Usoudila jsem, že se mi to nejspíš všechno jen zdálo a šla jsem spát.

Neobyčejný nález

Druhý den, když jsem se vrátila z práce a dovybalila zbylé věci, jsem se posadila ke klavíru. Zahrála jsem jednoduchou stupnici, abych si rozcvičila prsty a pak vzpomínala na nějakou skladbu, kterou bych dovedla ještě zahrát. Žádná se mi ale nevybavovala.

Vstala jsem a přetřela na desce klavíru prach. Pak jsem ji otevřela a nahlédla dovnitř. K mému překvapení jsem tam objevila list papíru – byl to notový zápis. Nejspíš nějaká vlastní tvorba, pomyslela jsem si a sfoukla z papíru prach. Chvíli jsem noty studovala.

Pak jsem postavila papír na stojáček a zkusila jsem skladbu přehrát. Nebyla jednoduchá, ale nevzdávala jsem to. Po několika pokusech se mi ji podařilo jakžtakž plynule přehrát celou. Byla pěkná, ale smutná.

Znovu jsem si papír prohlédla a přitom jsem si všimla, že je v pravém horním rohu napsané „Pro babičku“. Dojalo mě to.

Zvláštní sen

Skladba mě fascinovala natolik, že jsem ji hrála pořád znova a znova. Když jsem se podívala na hodiny, bylo už skoro jedenáct. Zaklapla jsem klavír a šla jsem spát. Zdálo se mi o dívce, která seděla u klavíru a svými drobnými prsty tančila po klávesách.

Hrála přenádherně. Nad ní stála starší žena a s láskou ji pozorovala. „Jednou ti něco krásného složím,“ řekla dívka. Žena ji pohladila po rameni a políbila do vlasů. Pak jsem se probudila.

Z bytu se ozývala hudba

V práci jsem se celý den nemohla na nic pořádně soustředit. Neustále jsem myslela na svůj sen a hledala v něm nějaký skrytý význam. Když jsem pak k večeru přišla domů a odemykala dveře od bytu, málem jsem dostala infarkt. Z bytu vycházela hudba.

A ne tak ledajaká – jednalo se o tu klavírní skladbu. Nejprve mě napadlo, že se ke mně někdo vloupal, ale vzápětí mi došlo, že je to hloupost – vždyť bylo zamčeno! Jen co jsem do bytu vstoupila a zavřela za sebou dveře, tak hudba utichla.

Prošla jsem pokoj a vše bylo na svém místě. Nešlo mi to na rozum.

Dárek jsem předala

Začala jsem pátrat po tom, kdo žil v bytě přede mnou. Od jedné sdílné sousedky jsem se dozvěděla, že tam bydlela mladá klavíristka. Před půl rokem však tragicky zemřela. Porazilo ji auto.

Když jsem se sousedky zeptala, zda neví něco o její rodině, řekla mi, že dívka měla pouze babičku, která žije v jednom domově s pečovatelskou službou. Dokonce mi prozradila, ve kterém. Ani nevím, co mě to napadlo, ale rozhodla jsem se, že ženu navštívím.

Notový zápis jsem vzala s sebou. Ženě jsem se představila a pak jsem jí v krátkosti vylíčila, co se mi v bytě přihodilo. Při mém povídání se žena smutně usmívala. Nakonec jsem vytáhla z tašky noty a podala jí je. „Jsem si jistá, že se jedná o skladbu, kterou pro vás vnučka složila.“

Žena si noty přiložila k hrudi a rozplakala se. „Ano, já vím, říkala mi, že má pro mě k sedmdesátinám jedinečný dárek.“ Od toho dne se už v bytě žádná melodie neozvala.

Michala G. (44), Praha