Být s ním doma jsem ještě nemohla a dcera také ne. Nezbylo, než ho dát do jeslí. Začal je nenávidět! Proplakal mnoho večerů, než jsem pochopila proč. Měl hlad, všechno jídlo mu snědla slečna asistentka!
Vlastně to ani nebyly pravé jesle, jen taková ta dětská skupinka nebo rodinka, či jak se tomu dneska říká. My babičky jsme tomu zařízení neřekly jinak, než jesle. Také, co by to mělo jiného být? Dvouleté dítě, ještě napůl spící, je matkou odvlečeno do podivně vymalované budovy, kde se převlékne a ospale se odplouží do herní místnosti. Zde se na něho vrhne parta jeho stejně malých spolužáků.
Nedokázal si postěžovat
Chvíli se přetahují o oblíbené hračky a potom hurá, k zasloužené snídani. Makový rohlík a kakao, nebo třeba chleba s pomazánkou. Tou dobrou, rybičkovou! Úplně se mi sbíhaly sliny, když jsem si ji představila. Ještě po letech si pamatuji přesně na její nakyslou chuť! Nosila si ji dcera na chlebu ze školky, abych s ní mohla odejít odpoledne domů a nezdržovala se čekáním, až svůj krajíc dojí. S mým milovaným vnoučkem to nebylo jiné. I on byl, stejně jako ona, hubený a mrňavý. I on se šťoural v jídle, jako v mrtvých jiřičkách, jak se u nás říkávalo. A ani on si na nic nestěžoval. Také jak, když mu byly sotva dva roky… Nedalo se ale nic dělat. Dcera musela vydělávat na obrovskou hypotéku, kterou si vzala s manželem na byt. A já měla do důchodu ještě hezkých pár let. Nemohla jsem jít ani do předčasného, kdybych chtěla. Ale já nechtěla, protože bych brala ještě míň než to málo, co mi měli vyměřit.
Vnouček stále plakal
Ivánek tedy musel začít chodit do jeslí, což se ukázalo být už po pár dnech velkým problémem. Přestalo se mu tam totiž líbit. Odmítal vstávat, zdržoval a dokonce se začal schovávat do skříně. Potom svoje chování ještě vylepšil o pláč, či spíš ryk, který nešel zastavit. Občas dostal horečku, ale my všichni věděli, že je to z nervů. Z odporu k jeslím! Dcera byla nešťastná a nevěděla si rady. „Mami, co mám dělat? Zůstat s tím nešťastným klukem doma nemohu. Jeho pláč mi snad vyrve srdce z těla!“ řekla nešťastně a já ji jen mohla pohladit po hlavě. Také jsem neměla žádný nápad, jak situaci zlepšit. Před těmi jeslemi jsem se dala do řeči s jinou babičkou a svěřila se jí se svým trápením. Tedy vnukovým trápením…
Zprvu jsem tomu nemohla uvěřit
Paní mi hned mi hned od plic sdělila, co si o tom všem myslí: „Naše malá taky začala tyhle jesle téměř nenávidět. Potom se to ale z ničeho nic zlepšilo. A víte proč? Dcera si došlápla na tu drzou asistentku! Pěkně od plic jí vynadala a byl pokoj!“ Nevěděla jsem vůbec, o kom ta paní hovoří. „Asistentku? Jakou asistentku?“ ptala jsem se zvědavě. Odpověděla mi hurónským smíchem: „Jé, vy o ní nevíte? Vždyť si o ní povídají úplně všichni! Je to taková bledule, ale sní, na co přijde. Možná má ten váš malej jen hlad! Možná to chudák slíznul za moji vnučku!“ Asi jsem koukala, jako bych zrovna spadla z višně. Nešlo mi na rozum, že by tak absurdní tvrzení mohlo být pravdivé. Rozhodla jsem se tomu přijít na kloub. Schovala jsem se na zahradě pod okno herny. Odtud bylo vidět až do malé jídelny, kde děti svačily a obědvaly.
Bledule vyjídala dětem talíře
Konečně nastal čas dopolední svačiny. Na barevných talířcích děti dostaly dvě malé čtvrtky chleba s nějakým sýrem a kousek jablíčka. „Tak málo?“ divila jsem se, ale bylo toho ještě méně. Než stačil Ivánek popadnout ten kousíček chleba, přihnala se Bledule, ta asistentka, a strčila si celou jeho svačinku do pusy. Spolkla ji i s tím jablíčkem jakoby nic. To samé udělal i Ivánkovým sousedům. Byla jsem vzteky bez sebe, ale uvědomila jsem si, že nějaká stížnost nepomůže. Bylo by to tvrzení proti tvrzení! Rozhodla jsem se počkat do oběda. Bledule opět dětem ujídala z talířů. Ne všem, ale dobré polovině určitě! Už jsem se Ivánkovi nedivila. Kdo by chtěl celý den hladovět!
Nová asistentka držela dietu
Druhý den jsem se pečlivě přichystala. Vlastně, přichystala jsem manžela s jeho malou kamerou. Natáčel s ní rodinné oslavy a vůbec všechna naše setkání. Často mi to jeho natáčení filmování bylo protivné, ale teď se náramně hodilo. „Snad by ti stačila fotka, ne?“ bručel, ale já byla neoblomná. Fotku může zfalšovat kde kdo, já chtěla záznam celé zlodějské akce! Aby nikdo o vině Bledule nepochyboval! Vše proběhlo tak, jako minulý den. Bledule se nenechala zahanbit a i tentokrát nebohým dětem vyjídala radostně talíře! Hned po svačině jsem za ní zašla. Ukázala video. A pohrozila zveřejněním na sociálních sítích. To na ni platilo víc, než výhrůžka policí. Ještě téhož dne dala výpověď. Za pár dnů vstával Honzík radostněji. Ve školce začala pracovat nová asistentka. Držela dietu a dětem nesebrala ani soustíčko!
Klára H., (57), Opava
