Stalo se mi to, co se některým ženám stává: dlouho jsem váhala s vážnou známostí a pak se mě krátce před třicítkou zmocnila panika, že zůstanu na ocet.
Pracovala jsem v pánském kadeřnictví, takže by se dalo říct, že jsem možnost potkat někoho zajímavého měla vlastně denně. Nebylo to však tak jednoduché, jak se zdálo. Jen tak někoho oslovit, na to jsem neměla povahu.
Víceméně jsem byla odkázaná na návrh nebo výzvu pánů, co se přišli nechat ostříhat. Protože jsem spíš nenápadný typ, tak mě na rande moc nezvali. Stalo se to vlastně dvakrát – a k mé smůle se ze zájemců vyklubali ženatí muži, kteří si chtěli jen zpestřit život.
Až jednoho dne přišel zajímavý, asi pětatřicetiletý sympaťák, od kterého jsem nemohla oči odtrhnout. A platilo to oboustranně. Pozval mě na schůzku.
Chytili jsme se stébla
Kdybychom se s Tomášem potkali někde na ulici, nejspíš bychom se po sobě moc neohlíželi. Naše seznámení byla spíše z nouze ctnost než romantický cit na první pohled. Oba jsme byli úplně jiní. Dalo by se říct, že z takové kombinace se nic velkého nemůže zrodit.
A přece se tak stalo. Tomáš byl nejspíš překvapen tím, jak rychle a s jakou hloubkou jsem do vztahu šla. Samotného ho to zaskočilo. Byl zvyklý jen na krátkodobé známosti. Takhle to praktikoval řadu let a najednou si sám uvědomil, že by vše mohlo být jinak.
Řekli jsem si pravdu
Chodili jsme spolu dva měsíce, když se mi jednoho večera svěřil: „Rád bych se ti vyzpovídal, Moniko. Víš, se mnou to není tak jednoduché.“ A pokračoval vylíčením toho, jak náš vztah ve skutečnosti nejprve bral.
Naslouchala jsem mu s podivnou směsicí pocitů radosti a smutku. Smutná jsem byla z toho, že z Tomášovy strany nebylo všechno takové, jaké jsem si myslela, že to je. A radost jsem měla z jeho upřímnosti.
Vyslechla jsem jeho „zpověď“ a rozhodla jsem se být k němu stejně upřímná jako on ke mně.
Společná budoucnost
Po tomto rozhovoru se náš vztah začal rychle prohlubovat. Ve vzduchu se vznášelo slovo „svatba“, i když jsme ho zatím nahlas nevyslovili. Já jsem si nechtěla připadat jako někdo, kdo příliš „tlačí na pilu“.
Obrnila jsem se trpělivostí a doufala, že Tomáš s tím přijde sám. Dočkala jsem se za čtvrt roku. „Dokážeš si představit, že bychom spolu mohli být třeba i za deset nebo dvacet let?“ zeptal se mě jednou večer. „Ano, dokážu. A ty?“ pohlédla jsem na něho.
„Nevím, ale zkusit to můžeme,“ řekl – a to byla víceméně jeho žádost o moji ruku.
Řeči o nevěře
Začali jsme docela vážně plánovat svatbu. Stanovili jsme si termín a já jsem pomalu a opatrně dávala všem známým na vědomí, že se budu v dohledné době vdávat. Moji radost ale zkalily řeči, které se ke mně donesly.
„Vypadá to, že si ten tvůj Tomáš chce ještě užít svobody,“ řekla mi kolegyně v kadeřnictví, která mi měla jít za svědka. „Jak to myslíš?“ zeptala jsem. „Viděla jsem ho dvakrát v sousedním městě a pokaždé s jinou slečnou.
A určitě to nebyly kamarádky, podle toho, jak se k nim měl,“ sdělila mi. „Neříkáš to jen tak z legrace, viď?“ ubezpečovala jsem se. „Ne, nevymýšlím si. A je mi líto, že se to dozvídáš ode mě,“ odpověděla. Nevěděla jsem, jak s tou informací naložit.
Zeptat se Tomáše přímo? Věděla jsem, že si kolegyně nevymýšlí. Vypadalo to, že se Tomáš vrátil ke svému původnímu postoji vůči ženám.
Přiznal se mi
Do svatby zbývalo čtrnáct dní. Nechávala jsem všemu volný průběh, i když jsem v duchu přestala počítat s tím, že se nějaký obřad bude konat. Vyčkávala jsem, kdy s tím Tomáš vyrukuje. Snad mě nenechá trápit se do poslední chvíle.
Měl se mnou naštěstí „slitování“. „Musíme si o něčem promluvit, Moniko,“ oslovil mě a bylo mi jasné, co bude následovat. „Víš, kdybychom se opravdu vzali, ublížil bych ti. Zjistil jsem, že se nedokážu odpoutat od života, který jsem dříve vedl.
Nejsem ještě připravený usadit se. V mém životě jsou prostě i další ženy,“ svěsil hlavu.
Rozešli jsme se v míru
„To mi říkáš až teď, dva týdny před svatbou?“ Nechtěla jsem Tomášovi přiznat, že to už dávno vím. „Já vím, jsem hlupák a strašně mě to mrzí. Pochopím, když tu svatbu zrušíš,“ řekl. „Rozejdeme se?“ prohodila jsem věcně, jako by nešlo o nic důležitého.
„Možná to tak bude lepší. Já už se nezměním,“ díval se smutně. Poznala jsem, že ho to také mrzí – a nejen kvůli svědomí. Odešli jsme od sebe v klidu a bez hádek nebo výčitek. S Tomášem jsem se vídala tak jednou do měsíce. Zůstali jsme kupodivu kamarády.
Zašli jsme vždy na kávu a řekli si, co je nového. Dobře jsem vnímala, jak ten život, který vede, mého bývalého skoro manžela netěší.
A nakonec ta svatba byla!
Uplynul rok, tak trochu stereotypně prožitý. Lidé v mém okolí už dávno přijali za skutečnost, že ze svatby nakonec sešlo. S Tomášem jsem se vídala stále častěji, dokonce jsem mu pomáhala svými názory řešit jeho trampoty se ženami.
Na moje narozeniny mě pozval do luxusní restaurace. Vzala jsem si nejlepší šaty a po báječné večeři jsme šli ještě tancovat. Připadala jsem si, jako bychom vlastně pořád byli spolu. Doprovodil mě domů a na ulici jsme ještě chvíli postáli.
„Měli bychom si takový večer zopakovat častěji,“ řekl. Pak jsme k sobě přistoupili a dlouze jsme se políbili. „Jestli se ke mně chceš vrátit, tak můžeš,“ řekla jsem tiše. A Tomáš odpověděl ano.
Monika L. (50), Ostrava
