Manžel se neměl nikdy dozvědět o mém dávném tajemství. V patnácti letech jsem porodila chlapečka a dala ho k adopci!
Za dveřmi stál pohledný muž, odhadem čtyřicátník. Světlé vlnité vlasy a příjemný úsměv. Jeho oči mi byly zvláštním způsobem povědomé, ale netušila jsem odkud. Někoho mi připomínal! Manžel stál hned za mnou v předsíni. Byl to jeho zvyk, prý, abych neotevřela někomu cizímu a on mě nepřepadl! Vždycky jsem se té jeho přehnané starostlivosti smála, ale tentokrát mě smích přešel. To, co jsem uslyšela, mi vyrazilo dech! „Dobrý den, asi jsem váš syn!“ oznámil mi ten pán mile a já najednou věděla, odkud znám ty oči.
Cizí muž byl můj syn
Měl je po mém tehdejším spolužákovi, otci mého dítěte. Vlastním otci! V první chvíli jsem nevěděla co říct, ale manžel to věděl až moc dobře. „Co to tady vykládáte? Co si to vymýšlíte? Koukejte odsud vypadnout!“ vyjel na něho vztekle. Můj syn, byla jsem si jistá, že nelže, se na mě jen tázavě podíval. Jako bych měla já rozhodnout, co se bude dít dál. Já ale stála jako omámená. Jako solný sloup! Vůbec jsem nebyla schopna jediného slova. „Pojď dál, musíme si přece promluvit!“ vyzvala jsem ho, když můj syn vykročil k odchodu. Tentokrát to byl můj manžel, kdo zůstal zaraženě stát a nechápavě hleděl z jednoho na druhého. Byl to opravdu zvláštní pocit mluvit s někým, koho jsem viděla snad jedinou minutu po porodu, než mi ho odnesli. Vlastně jsem tenkrát ani neměla vědět, co se mi narodilo, zda holčička nebo kluk. Porodní asistentka se ale nade mnou smilovala a na chviličku mi to krásné miminko ukázala.
Pojmenovala jsem ho po sobě
„Můžeš mu říkat Péťa, po sobě, jsi přece Petra, ne?“ Sotva jsem Péťu pohladila po tvářičce, byl pryč. Už jsem ho nikdy neviděla! Neuplynul snad jediný den v mém životě, kdy bych si na svého syna nevzpomněla. „Jak asi vypadá? A jak se má?“ Chtěla jsem si ho nechat, ale nebylo to možné. Maminka na mě byla sama a starala se ještě o svoji těžce nemocnou matku, mojí babičku. A já, v patnácti, jsem bez pomoci nebyla schopná vychovávat dítě. Ani jsem to neměla mamince za zlé, když rozhodla za mě. Že půjde Péťa k adopci. Do nějaké hezké rodiny, kde dostane všechno, co potřebuje! Seděli jsme všichni u kuchyňského stolu a nechápavě na sebe koukali. Každý ale z jiného důvodu!
Nemohla jsem se vynadívat
Já nemohla uvěřit, jak krásného syna mám. Manžel zase nechápal, jak jsem mohla být tak krutá a vzdát se dítěte. A chudák Petr, který se ve skutečnosti jmenoval Karel, hleděl omluvně ze mě na manžela a bylo mu líto, že nám způsobil problémy. „Víte, dlouho jsem toužil poznat svoji biologickou matku. Moji rodiče jsou moc hodní a dokonce mě v tom podporovali! Nemám vám za zlé, že jste mě dala jiným lidem…“ řekl a pohladil mě po hřbetu ruky. To spontánní gesto mě dojalo víc, než všechna slova dohromady! Vyhrkly mi slzy. Povídali jsme si až do večera. I na manželovi bylo znát, že jeho údiv a vztek se změnil v pochopení a dojetí. „S vašimi rodiči bychom se rádi setkali, viď, Petruško!“ nabídnul Petrovi a ten nadšeně pozvání přijal. Já už tolik nadšená nebyla. Jak se těm lidem podívám do očí? Jak jim vysvětlím svoji tehdejší situaci?
Manžel mi odpustil
Přece jen, mít v patnácti dítě se spolužákem a vzdát se ho…“ Po Petrově odchodu jsem se zamkla do koupelny. Nechtělo se mi cokoliv vysvětlovat! Když jsem konečně odemkla, čekalo mě překvapení. Manžel mi vlastnoručně připravil můj zamilovaný zmrzlinový pohár politý čokoládou! Byl už trochu rozehřátý, ale chutnal skvěle. Byla jsem šťastná, že se na mě manžel nezlobí. Brali jsme se dost pozdě a tak neměl o mojí minulosti pražádné tušení. Nikdy jsem mu nelhala, jen prostě pár věcí zamlčela…O měsíc později nás čekalo seznámení s Péťovými, vlastně Karlovými rodiči. Byli hned od prvního pohledu sympatičtí. Oba téměř osmdesátníci, sportovní a mladého ducha, jak se říká. Pořád se buď usmívali, nebo přímo smáli. Přinesli fotografie ze společných dovolených, z Karlovy maturity a také ze svatby!
Dočkala jsem se i vnučky
„Nevěděla jsem, že jsi ženatý!“ vyhrkla jsem překvapeně, ale Karel jen mávnul rukou. „Už nejsem! Naštěstí…“ odpověděl, ale potom o poznání vážněji dodal: „Ale mám malou dcerku. Petrušku! Je to náhoda, ale zvláštní, vidˇ?“ Hned jsem zatoužila vidět její fotku. Nevím, zda jsem si to jen namlouvala, ale ta malá treperenda mi byla podobná! Zašmátrala jsem v šuplíku a našla svoji starou fotku. Vypadala jsem na ní skoro stejně jako moje vnučka! „Karlíčku, jsem ti tak moc vděčná, že se na mě nezlobíš. Myslíš, že bych se s Petruškou mohla vidět?“ poprosila jsem a můj syn jen mlčky přikývnul. Díky jeho rozhodnutí, a také díky jeho rodičům, jsem se dočkala krásné vnučky i nových přátel. Plánujeme s nimi dokonce i společnou dovolenou. V takové štěstí jsem si nikdy netroufla ani doufat!
Petra Z. (56), Brno
