Pavel byl všechno možné, jenom ne romantik. Něžnými slůvky zrovna nehýřil a kytku mi donesl jen k svátku nebo narozeninám. A vlastně ještě k výročí svatby.
V ostatních směrech jsem si ale na Pavla nemohla stěžovat. Rodinu dokázal uživit bez problémů, do hospody nechodil a jako milenec neměl chybu. Dokázali jsme si o všem povídat celkem otevřeně a tak jsem se jednoho dne Pavlovi zmínila, jak moc by mě potěšilo, kdyby mě občas překvapil nějakým romantickým nápadem. Podívala jsem se na něj s trochou obav, jestli mě nebude mít za naivní dámičku, která něco takového odkoukala z televize. Zdálo se mi však, jako by se Pavel za to, co jsem mu mírně vyčetla, zastyděl. „Nechci nic slibovat, ale budu o tom přemýšlet,“ řekl.
Víkend jen pro nás dva
Byla jsem zvědavá, zda a co vymyslí. Nečekala jsem žádný pokrok v následujícím týdnu, jenže uplynul měsíc a pořád nic. Připadalo mi, že na náš rozhovor Pavel zapomněl, ale pak, jednoho večera, to přišlo. „Zítra večer si uděláme výlet. Kamarád mi půjčil chatičku na takovém pěkném místě u Berounky,“ ohlásil. „To je bezva,“ dala jsem najevo radost. „Myslíš, že se tam bude líbit i Adélce?“
„Ta s námi nepojede. Už jsem dohodl s rodiči hlídání,“ informoval mě Pavel.
Šťastná a zamilovaná
Odjeli jsme v pátek odpoledne a hned od začátku toho výletu jsem měla pocit, jako bychom se vrátili do období líbánek. Nepředpokládala jsem, že by mě Pavel nosil na rukou, bohatě mi stačilo, jak jsme oba byli bezstarostní a uvolnění. Dokonce jsme si kolem chaty hráli na honičku, a když mě Pavel dostihl, změnila se hra v dlouhé a krásné milování. Usínala jsem s opravdovým pocitem štěstí. A to jsem ještě netušila, co mě čeká po probuzení.
Ložnice plná květin
První, co jsem postřehla, bylo, že jsem v chatce sama. Ještě v polospánku jsem rukou vedle sebe hledala Pavla, ale marně. Otevřela jsem oči a nestačila zírat. Zjišťovala jsem, že Pavel přes noc nezahálel. Všude, kam jsem se podívala, byly květiny nejrůznějšího druhu. Ve vzduchu se vznášela směs sladkých vůní. Takhle nějak jsem si vždycky představovala ráj. Vstala jsem a vydala se Pavla hledat. Nebylo to nic složitého. Sledoval mě totiž oknem a čekal na moji reakci, až se probudím.
Všechno mi vynahradil
Nebylo zapotřebí žádných slov, mé pocity se jasně odrážely ve výrazu tváře a v pohledu očí. Až později, kdy jsem se z toho zázraku vzpamatovala, řekla jsem Pavlovi, že takhle krásně jsem se ještě nikdy necítila. Bylo to, jako by mi jedním kouzelným ránem plně vynahradil veškerou romantiku, kterou jsem předtím postrádala. Ponechali jsme chatku vyzdobenou až do našeho odjezdu. Když jsme tu krásu začali uklízet, řekl mi Pavel: „I kdyby těch růží nebo tulipánů bylo stokrát tolik, nejkrásnější květinou pro mě jsi a vždy budeš ty.“
Kamila O. (60), Rakovník
