Na počátku mého příběhu, jak to tak bývá, byla svatba. S Michalem jsme se znali šest let, což byla dost dlouhá doba na to, abych věděla, že se jedná o hodného a zodpovědného partnera pro život.

Samozřejmě jsme chtěli mít děti – plánovali jsme si hned tři. Vždy jsem toužila po tom, starat se o rodinu. Michal dostal od podniku, kde pracoval, krásný třípokojový byt.

Hned, jak jsme ho prvně navštívili, ukázala jsem na dveře největšího pokoje a řekla s úsměvem: „Tady bude dětský pokoj.“ A v duchu jsem opravdu už viděla chlapečka a holčičku, jak si hrají na koberci.

Silná touha po miminku

Na miminku jsme „pracovali“ týdny, měsíce, ale stále jsem nemohla přijít do jiného stavu. Čím déle moje čekání trvalo, tím silnější byla moje mateřská touha.

Navenek nám nic nechybělo – oba jsme měli práci, slušně jsme vydělávali a náš byt jsme si pěkně zařídili. Uvnitř sebe jsem ale často trpěla smutkem a depresemi. Ptala jsem se, proč právě mně příroda odpírá tu radost, po které toužím.

Silné bolesti

Po třech letech snažení se stalo, že mi vynechal můj cyklus. Byla jsem z toho trochu v šoku, nemohla jsem uvěřit, že bych po takové době najednou skutečně přišla do jiného stavu.

Gynekologa jsem nenavštívila, říkala jsem si, že je to stejně způsobené nějakou přechozenou chřipkou. Až jedné noci jsem dostala nesnesitelné bolesti na pravé straně v podbřišku. Moje podezření padlo na slepé střevo. Do rána jsem bolest tlumila pomocí prášků.

Protože jsem „to“ stále nedostala, rozhodla jsem se druhý den jít nejprve ke gynekologovi.

Sny se rozplynuly

Zpráva, kterou jsem se dozvěděla, byla strašná: mimoděložní těhotenství v levém vejcovodu v délce trvání šesti týdnů. Nikdy mi nevymizí z paměti ten tlukot srdíčka, který jsem slyšela na přístroji. Podstoupila jsem okamžitě operaci, po které mi zůstala jizva na těle i na duši.

Nic mě netěšilo

Roky běžely. Stále jsme měli s Michalem bezdětné manželství. Má touha opět zaslechnout tlukot srdíčka dítěte, které nosím v sobě a dočkat se posléze porodu zdravého chlapce nebo holčičky, byla stále intenzivnější.

Nic mě nebavilo, s ničím jsem nebyla spokojená, trpěla jsem depresemi. Michal se mnou měl skutečně obrovskou trpělivost. Dál jsme se snažili o otěhotnění. Podle lékařských vyšetření jsme byli v pořádku a dítě jsme mít mohli. Osud nám to ale pořád odpíral.

Odvážný návrh

Vydrželi jsme to další rok a půl. Potom jsme si řekli: dost. Tím, jak jsem byla posedlá po miminku, se nám málem začalo rozpadat jinak krásné a vyrovnané manželství. Už jsme nevěděli, jak dál. Až jednoho dne Michal navrhl, že bychom si mohli dítě adoptovat.

Sama jsem si s tou myšlenkou už také několikrát v duchu pohrávala, ale vyslovit ji nahlas jsem se neodvažovala. Michal pokračoval: „Je mi jedno, co si o tom kroku pomyslí lidé. Nechci už dál všem předstírat, že jsme šťastní a nic nám nechybí.

Člověk se musí umět přizpůsobit okolnostem. A věř mi, že budu mít rád adoptované děťátko stejně jako vlastní.“

Příjemné čekání

Všechno, co mi manžel řekl, působilo ohromně vysvobozujícím dojmem. Poté, co jsme se po všech potřebných úkonech dostali na seznam čekatelů na adopci nebo osvojení, nastaly měsíce plné radostného očekávání.

Od tohoto okamžiku jsem soustředila všechnu svoji pozornost na naše budoucí děťátko. Bylo nám jedno, jestli půjde o chlapečka nebo holčičku, jedno jsme však věděli určitě – že chceme novorozence.

Zásadní zpráva

Seznámili jsme se při té příležitosti s jiným mladým párem, kterému příroda nedopřála vlastní dítě. Stejně jako my byli na seznamu čekatelů. Jednoho odpoledne jsme je potkali ve městě s kočárkem. Už čtyři dny byli rodiči krásného půlročního chlapečka.

Od nich jsme se dozvěděli, že v porodnici je asi třítýdenní holčička, které se její matka vzdala. Všechny naše myšlenky se toho dne soustředily jen a pouze na tu neznámou holčičku.

Slzy štěstí

Díky našemu snažení, neustálým telefonátům, prosbám a obrovské touze po děťátku ležela tato maličká bytůstka, které jsme dali jméno Adélka, za pět dní v naší postýlce. Sehnali jsme kočárek a vše potřebné pro péči o tak malé miminko.

Nakoupili jsme spoustu plenek. Čekala nás spousta namáhavé práce, ale byla to činnost radostná a krásná. Za celý svůj dosavadní život jsem nikdy neplakala štěstím – ve chvíli, kdy jsme si Adélku přebírali, to bylo poprvé.

Nejkrásnější pocit

Ty první noci jsem se neodvážila usnout, každou chvíli jsem se chodila přesvědčit, jestli holčička dýchá a kdykoliv zaplakala, hned jsem se znepokojovala, až mě Michal musel uklidňovat. Chvíle společně strávené péčí o Adélku nás s manželem ještě více sblížily.

Vůbec jsem nepřemýšlela o tom, že jsem ji nenosila v sobě, hned od začátku jsem k ní cítila mateřský a ochranitelský instinkt. Adélka se stala středem mého života a já si konečně mohla v plné míře uvědomit i vychutnat pocit při vyslovení slova „rodina“.

Šťastná rodina

Dnes jsou Adélce dva roky, batolí se po bytě a dělá nás s Michalem těmi nešťastnějšími lidmi na světě. V manželovi jsem našla neskutečnou oporu – byl vždycky se mnou, dokázal mě podržet, utěšit, dodávat mi sílu, když jsem nedoufala.

Možná nám dvěma opravdu nebylo souzeno, abychom se stali biologickými rodiči, třebaže jsme to dosud nevzdali. Avšak být matkou a otcem, to není v první řadě dar zplodit dítě, ale schopnost vytvořit zázemí k růstu. A to si myslím, že jsme s manželem dokázali.

Kateřina R. (42), Ostravsko