Hanka s Alešem chystali velkolepou svatbu. Chodili spolu ani ne rok, ale oba byli hrozně zamilovaní a Hanka navíc těhotná. Nebyla jsem zprvu úplně nadšená. Přeci jen byla svatba dost narychlo.

Stačili se ti dva dobře poznat? Nepovede jejich manželství k rozvodu? Ale na tyto otázky jsem si stejně nedokázala odpovědět a Hanka taky ne. „Mami, lidi spolu chodí před svatbou roky a taky se můžou rozvést.

Cítím, že Aleš je ten pravý, nech nás si to užívat,“ přesvědčovala mě. Co už, stejně je těhotná, tak ať miminko aspoň vyrůstá v úplné rodině se vším všudy. Musíme doufat a držet palce, aby jim to vydrželo, dokud je smrt nerozdělí. Aleš vypadal jako slušný kluk, tak snad jim to vyjde.

Byli jsme rozpačití

Před svatbou jsme s manželem taky poznali rodiče Aleše. Každého zvlášť, protože spolu nežijí a oba mají nové partnery. Z toho jsme byli trochu rozpačití. Jak to tak bývá – děti z rozvedených rodin mají většinou k rozvodu blíž.

Ale byli oba slušní a milí lidé a dokonce i mezi sebou vycházeli bez problémů. Doufali jsme, že Aleš se nebude nikdy rodiči inspirovat a inklinovat k rozvodu.

Pomáhali jsme

Mladým se narodila krásná dvojčata. Anežka a Alžbětka. Bylo krásné pozorovat rodinku, jak se společně starají o tu dvojitou porci štěstí. Hanka měla náročný porod, ale snažila se na něj rychle zapomenout a jen si užívat svých krásných dcer.

Jenže kolikrát mi volala na pokraji zhroucení, že holky pláčou na střídačku, Aleš je do večera v práci a ona neměla čas se ještě ani najíst.

Snažila jsem se jí pomáhat, co to šlo, brala jsem holky ven do kočárku, aby se mohla Hanka prospat a aspoň chvíli užít klidu. Stejně tak jí pomáhala i Alešova maminka. Nosily jsme jim hotové jídlo, aby se nemuseli zaobírat ještě vařením.

A když to bylo jen trochu možné, bral si Aleš aspoň den volna. Pomáhal Hance, jak mohl, my také, ale ani to nestačilo.

Změnila se

Najednou s námi Hanka moc nekomunikovala. Co bylo horší, neměla zájem ani o holky. Začala znatelně hubnout, v noci nemohla spát a přes den vylézt ani z postele. Aleš jí nosil holčičky jen na kojení a ona stále plakala a nemluvila.

Když jsme se jí ptali, co se děje, nebyla schopná odpovědět, třásla se a zvracela. Byli jsme vyděšení. Jen Aleš zachoval chladnou hlavu, zavolal lékaři a staral se o holky. Propadla se do poporodní deprese.

Ač už měla po náročném šestinedělí, ve kterém se držela zuby nehty, nashromážděné negativní pocity se musely projevit. Poporodní deprese není nic neobvyklého, ale je to velmi nepříjemné nejen pro maminku, ale celé okolí.

Léky zabraly

Dostala se k výbornému psychiatrovi, který s ní uměl bezvadně jednat. I když se s ním rozmluvila, bez léků se neobešla. Ihned jí naordinoval antidepresiva, léky na spaní i na podporu chuti k jídlu. Tím pádem musela ukončit kojení.

Než se dostala z nejhoršího a léky začaly působit, trvalo to skoro tři týdny. Aleš si musel vzít volno a stal se stoprocentně fungujícím otcem. My jsme mu s Jarkou – jeho maminkou – pomáhaly, abychom náročné období všichni zvládli.

Nejdůležitější jsou holky, aby dobře prospívaly a Hanka, aby se brzy z depresí dostala. Musela jsem v hlavě děkovat tam nahoru, že si našla tak skvělého muže jako je Aleš. Měl o ní velký strach, tak jako já, a viděla jsem, že by pro ni udělal první poslední.

Když léky zabraly, z trosečnice Hanky se najednou zase stávala šťastná maminka a manželka. Měla jsem radost, že jsem zase viděla dceru v pohodě, s úsměvem na rtech a s laskavou mateřskou náručí, která objímala své dvě princezny. Mladá rodina byla zase šťastná.

Musel ji uhranout

Když holkám byly tři roky a nastoupily do školky, Hanka se vrátila do práce. Deprese byly dávno zažehnány, už ani nebrala medikaci, holky byly úžasné a ve školce se jim moc líbilo.

Hanka se těšila do práce, že změní prostředí a nebude už řešit jen rodinu, ale také běžné pracovní věci. S Alešem vypadali jako šťastný pár. Ideální rodinný stav. Proto nechápu, jak to mohla udělat.

Pár měsíců po nástupu do zaměstnání přišla Alešovi z ničeho nic oznámit, že ho opouští. „Zamilovala jsem se. Je to tak těžké pochopit?“ oznamovala mi. Zklamala nejen Aleše, ale i mě. Prý chce podat žádost o rozvod co nejdřív.

Její kolega a zároveň nový partner Čestmír ji musel snad uhranout. Dokázala by se i vzdát holčiček. V rozhovorech s Alešem i se mnou byla chladná, jako by nechápala, co všechno pro ni její muž udělal, když jí bylo nejhůř.

Styděla jsem se za ni před zetěm i jeho matkou. A doufala jsem, že jí to za chvíli přejde, že se jí rozsvítí v hlavě a uvidí, jakou hloupost udělala. Ale to jsem se přepočítala.

Jsem ta špatná

Aleše opravdu opustila a o holky ani nechtěla bojovat. Prý si je bude brát na víkendy. Aleše jsem začala brát víc jako vlastního než Hanku. Dokonce se mi rozbrečel, chtěl ode mě pomoct. Chtěl, abych Hanku přiměla se vrátit. Jenže já to nedokázala.

Nedokázaly to ani její vlastní dcery. Počáteční obavy ze sňatku Hanky a Aleše byly na místě, ale netušila jsem, že rozvracečka bude moje dcera. Je mi Aleše moc líto. Hanku opravdu miloval a miluje stále. Věřím, že by jí vše odpustil, jen kdyby se vrátila domů.

Ale zatím to tak nevypadá. Nejenže nekomunikuje s Alešem. Přestala mluvit i se mnou, protože jsem prý na jeho straně.

Zuzana P. (57), Ústí nad Orlicí