Byla jsem kdysi pyšná, že mám staršího bráchu. Užívali jsme si spokojeného dětství. Jenže pak se Roman úplně změnil a události nabraly rychlý spád.

Sedíme s Jindrou nad fotoalbem. Se zaujetím si prohlíží fotografie z mého a bratrova dětství. Dívám se na něj pokradmu a říkám si, jak je Romanovi tenhle kluk podobný. Objevil se u nás před měsícem. V ruce držel rodný list a tvrdil, že je Romanův syn.

Sotva dvacetiletý kluk, který nedávno vyšel z děcáku. Vypadal opravdu jako kopie mého bratra. Nebylo mu o moc víc, když zemřel.

Super brácha

Roman byl můj o rok starší bratr. Můj velký ochránce. Všude jsem se jím zaštiťovala. Před holkama ve školce i ve škole. Kryl mě i před rodiči, když jsem něco provedla. Byl to prostě úžasný kamarád, důvěrník a skvělý kluk. Dělal džudo, hrál na kytaru.

Byl veselý a měl spoustu kamarádů. Naši rodiče nás oba velmi milovali a mohli být na nás i docela pyšní. Pak se vše ale najednou změnilo.

Jeden malér za druhým

Nejdřív Romana postihla těžká puberta. Nejprve šlo o nějaké flámy a pozdní příchody. Pamatuji se, že se tehdy začaly u nás doma ošklivé hádky. Rodiče Romanovi nejprve domlouvali, pak se ale už dost zlobili a nakonec zakazovali a vyhrožovali. Nic nepomohlo.

Bratrovy pozdní příchody byly stále častější. Ale všichni to nakonec vzali jako něco přechodného. Zkrátka jako bouřlivou pubertu. A i když se naši zlobili a trápilo je Romanovo chování, jistě tajně očekávali, že se to brzy přežene.

Na chvíli se vzchopil

Pak nastala náhlá změna. Kolem Romanových osmnáctin, jakoby bratr skutečně dospěl. Našel si vedle školy nějakou brigádu. Chodil domů sice stále pozdě, ale střízlivý a přívětivý. Zdál se takový zodpovědný, rozvážný. Doma jsme si oddechli.

Můj bratr byl plnoletý a čekala ho maturita, kterou zdárně složil. Místo na školu, ale ihned nastoupil do továrny. Nikdo jsme to nechápali. A on se nám s ničím nesvěřil. Ani mně. Bohužel. Naše vztahy tehdy už nebyly zdaleka tak důvěrné jako v dětství. A pak přišel šok.

Na tři dny zmizel

Roman nepřišel několik dní domů. Nedal o sobě ani vědět. V práci si vzal dovolenou. Celá naše rodina prožívala neskutečné peklo. Přesto se otec bál oznámit jeho zmizení na policii. Aby mu snad prý nijak neuškodil.

Všichni jsme doufali, že někde přehnal nějaký flám. A tak jsme jen čekali a čekali.

Byl jako cizí

Byli jsme už na pokraji sil, když se konečně čtvrtý den objevil. Vypadal ale strašlivě. Pomalu bychom ho ani nepoznali. Zdrchaný a jakoby úplně jiný, cizí. Odmítal nám cokoli říct. Zalezl do pokoje a s nikým se nebavil.

Byli jsme tak šťastní, že vůbec žije a že přišel domů, že jsme mu nic nevyčítali. A nechali ho být. Jenže to byla asi velká chyba. Asi jsme se měli víc snažit. Roman se nám neustále vzdaloval. Čím dál tím víc.

Něco ho trápilo

Domů se chodil jen vyspat. Bylo vidět, že se něčím trápí, ale odmítal mi cokoli říct. Nevím, proč byl tehdy tak zaseknutý. Možná jsme to mohli společnými silami všechno zvládnout. On ale nechtěl. Občas byl úplně mimo. Dnes už vím, že tehdy začal fetovat.

Stal se závislý a řeč s ním žádná nebyla. Jediná matka se neustále snažila mu domlouvat. Chtěla, aby se choval jako dřív. Dost se hádali. Roman při těch hádkách dokázal být i hrubý a agresivní. Křičel, mlátil dveřmi, házel věcmi kolem sebe.

Vůbec jsme ho nepoznávali. No a pak se to stalo.

Zemřel až za dva dny

Zase se s matkou dohadovali. Seděla jsem ve svém pokoji a snažila se učit. Měla jsem zkouškové období. Byl krásný jarní den, slunce pražilo, ale u nás zuřila válka. Roman s matkou na sebe hrozně křičeli.

Najednou jsem uslyšela řinkot skla, šílený výkřik matky a pak ticho. Hrozné, děsivé ticho. Vlítla jsem do pokoje. Máma ležela na zemi v bezvědomí. A Roman? Ten nikde nebyl. Doběhla jsem k oknu. A zastavilo se mi srdce. Ležel na chodníku o čtyři patra níž.

Už se kolem něj sbíhali lidé. Žil ještě dva dny, ale k vědomí se už neprobral.

Krach celé rodiny

Tuto strašlivou tragedii jsme jako rodina neunesli. Otec neustále obviňoval matku, že se s Romanem jen hádala a hecovala ho, i když viděla, že není normální. Po smrti bratra se zjistilo, že fetoval. I když proskočil tím oknem, byl pod vlivem drog.

Otec od nás odešel. A máma se už nikdy nevzpamatovala. Několik let se ještě držela. K tomu, aby byla jakž takž v normálu, jí stačila sedativa. Pak se ale zhroutila a skončila nadobro na psychiatrii. Zemřela před sedmi lety.

No a já jsem se vdala, založila rodinu a celý život dávám bratrovi za vinu, že nás, pozůstalé, úplně zničil. I za mnou jde jeho příběh jako stín, který mi nikdy nedá klid.

Hledali jsme pravdu

Dlouho jsem nemohla pochopit, proč se z mého milovaného bratra stal feťák, který se zabil skokem z okna. A pak přišel Jindra. Také toho moc nevěděl. Jen to, že jeho matka zemřela při porodu. Doufal, že tedy objeví alespoň svého otce.

To, že také nežije ho dost sebralo. Strávil téměř celý svůj dosavadní život nejprve v kojeňáku a pak v různých dětských domovech. Byl jak vyplašené ptáče, které vyhodí z hnízda. Zřejmě čekal odněkud nějakou pomocnou ruku. Nabídla jsem mu ji. Nakonec jsem jeho teta.

Střípky jednoho příběhu

Podařilo se nám zjistit, že Roman a Jindřiška spolu chodili. Ona sama vyrůstala v dětském domově. Otěhotněla a bratr se rozhodl, že se o ně postará. Pak ale nastaly komplikace při předčasném porodu a Jindřiška zemřela. Roman to zřejmě neunesl.

Dal souhlas k adopci a Jindra, když se v porodnici vylízal z nejhoršího, putoval do kojeneckého ústavu. Dnes už má sám svoji rodinu. Ale pouto mezi mnou a bráchovým synem trvá dál.

Zuzana F. (49), jižní Morava