Po celou cestu nás provázely zvláštní věci. Bloudily jsme kolem starého opuštěného hřbitova a nedokázaly se zorientovat. Ať jsme vyrazily kamkoliv, zase jsme se vrátily.

Stalo se to před několika lety během letních prázdnin. Jela jsem se svou dcerou a dvěma vnučkami ke kamarádce na chalupu do východních Čech. Na cestě nás čekala nečekaná objížďka a protože jsme ten kraj neznaly, samozřejmě jsme zabloudily.

Najednou jsme se ocitly na polní cestě. Všemi směry byly jen pole a lesy. Nedalo se ani kde obrátit. Situace začala být skutečně zoufalá. Naštěstí jsme měly dostatek paliva, a tak nehrozilo, že bychom skončily s prázdnou nádrží uprostřed lesa.

Domek v dálce

Jela jsem pomalu po cestě. Byl už večer a začínalo se stmívat. Neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit, ale snažila jsem se před dcerou a hlavně malými vnučkami předstírat, že se nic neděje. Asi po jednom kilometru jsme v dálce spatřily domek na samotě.

Byla to velká radost i úleva současně. Doufaly jsme, že v něm najdeme někoho, koho se zeptáme na cestu. Popojela jsem ještě o kousek dál, jak to jen polní cesta umožňovala, pak jsem vypnula motor a společně s dcerou jsme vystoupily z auta. Vnučky jsme raději nechaly v bezpečí auta a vydaly jsme se směrem k domku.

Muž uprostřed pole

Obcházely jsme plot dokola, ale po nikom v tom domě nebylo ani vidu. Už jsme se chtěly s dcerou vrátit zpátky k autu, když jsme zahlédly postavu, která šla přes louku.

Jak se ta bytost přibližovala a zvětšovala, více a více nám připomínala pohádkovou lesní postavičku hejkala. Zamávaly jsme na toho podivného muže, a on k nám zamířil. Jeho obličej byl ještě děsivější. Rozcuchané vlasy, velké vyjevené oči a křivé úzké zuby.

Ohlédla jsem se k autu, kde jsem spatřila vyděšené vnučky. Seděly přikrčené na zadní sedačce a ani nedutaly. Musím se přiznat, že i mě přepadl trochu strach. Nasadila jsem ale úsměv a s mapou v ruce k muži zamířila a začala se vyptávat.

Poradil nám zkratku

Vesnici mé kamarádky ten človíček znal. A věděl také o úžasné zkratce. Protože to bylo hodně komplikované, zaběhla jsem do auta pro blok a tužku. A lesní muž začal nadšeně malovat. Za několik málo minut měl mapku nakreslenou. Podal mi blok a já mu poděkovala. Nasedly jsme zpátky do auta a pokračovaly dál v cestě.

Opuštěný hřbitov

Nevím, jestli si muž cesty popletl, ale nejrůznějšími cestičkami jsme se dopracovaly ke staré pobořené hřbitovní zdi. Přesně u ní spustily vnučky poplach, že je jejich potřeba akutní. Vyběhly jsme z auta.

Dcera se zabývala dětmi a já se šla zvědavě porozhlédnout po hřbitovu. Povalené náhrobky byly obrostlé trávou, už ani nebylo poznat, kde hroby jsou. A jak jsem tak nekoukala pod nohy, najednou země pode mnou povolila. Propadla jsem se do starého hrobu.

Propadla jsem se do hrobu

Cítila jsem, jak mi cosi prasklo pod nohama. Musela to být rakev. Vykřikla jsem, což upoutalo pozornost dcery. Rychle jsem se snažila vydrápat ven, ale nohy mi stále podkluzovaly.

Dcera mi přiběhla na pomoc a nakonec se nám společnými silami podařilo, že jsem se vyšplhala ven. Poté jsme rychle nasedly do auta a jely pryč.

Zpátky u hřbitovní zdi

V tu dobu už byla tma. Na obloze se mezi mraky objevil měsíc. Měl zvláštní modrobílou barvu. Až to vypadalo nepřirozeně a magicky. Doufala jsem, že narazím na nějakou větší cestu.

Jenže – nechápu, jak to bylo možné – najednou se před námi opět vynořila ta hřbitovní zeď. Prudce jsem sešlápla plyn. Chtěla jsem být od toho místa rychle co nejdál pryč. Vnučky naštěstí usnuly, jinak by byly ještě více vyděšené.

Jezdily jsme v začarovaném kruhu

Dojela jsem opět na rozcestí a tam jsem se odbočila na jinou polní cestou. Vedla na opačnou stranu, než ta předešlá. Za každou zatáčkou jsme doufaly v osvobozující světýlko, které nám ukáže směr.

Vůbec nechápu, jak to bylo možné, že se o pár minut později před námi zase zjevila ta zatracená zeď. Bylo to hororové. Už jsem se začala bát i já.

Byly jsme bezradné

Rychle jsme od hřbitova ujížděly, jenže kam dále na té křižovatce polních cest? Obě jsme přece už zkusily! Jak jsme tam tak stály, najednou nám kdosi zaťukal na okno. Hrůzou jsme nadskočily. Srdce mi bušilo o závod. V okýnku u dcery se objevila zarostlá tvář.

Naštěstí se ale usmála a oči byly laskavé. Byl to myslivec.

Záchrana v pravý čas

S úlevou jsem vylezla z auta. V krátkosti jsem mu vylíčila celý náš večerní příběh. Muž pokýval hlavou a slabě se pousmál. Prý nejsme první, kdo mu podobnou historku vyprávěl. Nabídl se, že nás z toho bludiště vyveze ven. Nasedl k nám do auta a navigoval.

Po několika stech metrech jsme najeli na nenápadnou cestu, kterou jsem v té tmě přehlédla, a o chvíli později jsme už míjeli ceduli s názvem vesnice, kde má kamarádka bydlela. Tam myslivec vystoupil. Ve zdraví, i když mírně vyděšené, jsme pak konečně dojely k chalupě mojí známé.

Pavlína B. (70), Zlín