Moje sestra Magda dlouho hledala partnera, muže, se kterým by prošla životem, měla velkou rodinu a byla konečně spokojená. Její hledání skončilo tragicky.
Bývala taková tichá, vlastně až zakřiknutá, to není nejlepší vlastnost pro navazování vztahů. Náš otec vždycky z legrace občas říkal, že tomu nějak nerozumí. Dvě dcera a každá tak jiná. Já jsem podle něho byla do větru, Magda taková tichá voda. „Břehy mele,“ doplňovala jeho slova maminka, která umřela, když mi bylo sedmnáct a Magdě šestnáct. To jeho do větru znamenalo nejspíš, že se kolem mě kluci pořád točili, ale Magda vážnou známost neměla. Vlastně žádnou známost.
Holčičí povídání
„Počkám si na toho pravého,“ říkala Magda, když jsme se o klucích bavily. Já se s ní radila, jak mám tátovi říct, že s Mariánem už nejsem, že Pavel mu asi nebude nejspíš sedět, byl to takový frajírek. Asi bych tyhle tajnosti probírala s mámou, ale už to nešlo. „Marián se tátovi líbí,“ řekla mi, když jsem se rozhodla to s Mariánem skončit. „A tobě?“ zeptala jsem se. „Ne, mně ne, je tak nějak trochu…“ zarazila se, ale pak to dopověděla. „Je takový trochu hloupý.“ „Jasně, že je hloupý,“ souhlasila jsem s ní. „Navíc je to takový hrubý, a to mě nebaví.“ „Takového kluka bych nechtěla ani náhodou,“ řekla mi Magda. „To já si počkám na toho pravého.“ S Magdou jsem se vlastně neradila, prostě jsem se svěřovala sestře, o které jsem věděla, že nemá s klukama žádné zkušenosti. Někomu jsem to přece musela říct, někomu se pochlubit, poptat se na názor. Popovídat si. Když jsem na ni vystřelila, že bych si nejraději vzala Pavla, zavrtěla hlavou. „Tatínek ho moc rád nemá,“ namítla. Ale já věděla, že Pavel je ten pravý. Zamilovala jsem se do Pavla a nakonec souhlasil i otec.
Šťastný pár
Pavla jsem si brala až v pětadvaceti. Byl vyučený automechanik, ale jezdil s náklaďákem. Bavilo ho to mnohem víc, a když pak začal jezdit i do ciziny, přivážel mi takové malé drobnosti, co stihl nakoupit, protože se v práci museli dost otáčet a na výlety na nákupy mohli zapomenout. Tu štreka do Budapešti s nákladem nádobí a zpátky zase s botami. Magda byla ještě sama, hledala. Občas říkala, že si Pavel určitě na těch cestách užívá s milenkami, ale vím, že to myslela z legrace. „Ty jsi jako poloviční vdova,“ notovali si s tátou, když byl Pavel přes týden pryč. „Ale pak budu zase jako nevěsta,“ odbývala jsem je. Když se pak narodil Pavlík, zase ty vtípky, kdyže se to jako mohlo přihodit, když je Pavel pořád v luftu. A za rok se narodil Petřík, my se přestěhovali do nového bytu, kousek od toho našeho. Magda zůstala s tátou a hledala toho pravého. Na inzerát. Podařilo se. Dokonce si našla inženýra. „Víš, to bude ten pravý,“ řekla mi při návštěvě u nás. „Bude?“ ptala jsem se překvapená. „Snad je, ne?“ Trochu se zdráhala, ale pak to na mě vybalila. „Až se rozvede, bude,“ řekla s nadějí. „Pak bude úplně ten nejšťastnější pár!“
Pochybnosti přicházely
Držela jsem Magdě palce, aby se její sen vyplnil. Vždyť už to bylo na spadnutí s rozvodem i se svatbou. Mirek, láska Magdy sehnal nějaký podnájem a stěhovali se. Táta jim nabízel, že mohou zůstat s ním v bytě, ale Mirek za žádnou cenu nechtěl. „To mám na stará kolena bydlet ve velkém bytě? Jak to utáhnu?“ rozčiloval se. Ale v hloubi duše si přál, aby se k němu Magda vrátila, ať už si přivede koho chce. „Pana inženýra“, jak Mirkovi říkal s jistou ironií, „si klidně může vzít. Já to přežiju, jde přece o její život.“ Moje sestra se najednou začala stranit tátovi i mně. Nezašla na kafe, abychom probrali ty nejnovější drby, ani nevolala. „Terko, je ta holka šťastná?“ vyzvídal otec. „Potkal jsem ji v obchodě, ale dělala, že mě nevidí. Co se s ní děje?“
Překvapení, o které jsem nestála
Tátovi jsem slíbila, že zjistím, co se to vlastně s Magdou děje. Možná jenom má nějakou tu slabou chvilku, kdy se schovává před celým světem, ale pak se oklepe a bude v pořádku. To Magda dělávala. Trápení si nechávala pro sebe už ve škole, nemělo smysl to z ní páčit. „Já už jsem taková,“ říkávala. Když jsem zazvonila u dveří Magdina bytu, dlouho se nic nedělo, jenom jsem slyšela jakýsi šramot. „Magdi,“ volala jsem na oko, které se ukázalo v kukátku. „To jsem přece já!“ Jako by mě neviděla, nebo nemohla poznat. Ale pak přece jen otevřela, sundala řetízek a pootevřela dveře víc. Spatřila jsem utrápenou sestru, která se snažila o úsměv. Moc se jí to nedařilo. Navíc jsem viděla v její tváři smutek a spatřila modřinu kolem levého oka. „Co se to stalo? Co se ti stalo?“ vyhrkla jsem překvapeně. „Jen jsem upadla,“ řekla nejistě. Ale to už jsem se vnutila do bytu, kde to vypadalo jako po nějakém divokém mejdanu. U skříně dokonce chyběly dveře, v koutě byly nějaké střepy. „Já právě uklízím,“ řekla Magda s pláčem na krajíčku. A pak se rozbrečela. Přiznala, že Mirek se vrací domů opilý a pak ji trestá za každou maličkost. A když se moc rozzlobí, hází po Magdě co mu přijde pod ruku. Ty střepy v koutě byla váza, kterou jsem Magdě dala k narozeninám. „Děvče, ty musíš pryč!“ řekla jsem rozhodně. „Ale já ho miluju,“ plakala.
Telefon nevěštil nic dobrého
Magdu jsem z jejího bytu nedokázala vytáhnout. Opustila jsem ji s tím, že se s otcem musíme poradit, jak tuhle situaci řešit. „Tatínka z toho vynech,“ prosila. Ale mně bylo jasné, že to tak nesmím nechat. Večer zazvonil telefon v otcově bytě. Volala policie, že Magdu odváží sanitka a toho pána, co s ním žila si vezou s sebou. Magda ten večer přežila a Mirek čeká na soud.
Eva R. (55), Litvínov
