Poctivost se někdy nemusí vyplatit. Zvlášť, když jde o nalezenou peněženku s větším obnosem peněz! Místo poděkování jsem se dočkala jen výhrůžek a obviňování.

Doma mě vždycky učili, že mám být pravdomluvná a poctivá. Ve stejném duchu jsme vychovala i svoje tři děti a později i vnoučata. Přesto jsem se dočkala nevděku a křivého obvinění. Toho dne, kdy jsem peněženku našla, jsem se necítila dobře. Všechno mě bolelo a ráno sotva vstala z postele.

Chtělo se nám utrácet

„Prosím tě, kup si nějakou pořádnou mast na bolest kloubů!“ nabádal mě manžel a dodal: „Pořád na sobě jen šetříš. Třeba by ti nějaký ten gel pomohl!“ Já všem těm reklamám na předražené zázračné kapsle, masti a vitamíny moc nevěřila, ale přece jen. Co kdyby?

Naděje umírá poslední… Po obědě jsme se proto s manželem, místo na obvyklou vycházku, vydali směrem k bankomatu. Chtěli jsme vybrat pár korun, či spíš pár tisíc korun, a utratit je tentokrát nejen za jídlo, ale také v lékárně.

„Když už tam budeme, koupím si pořádný šampon na tu svoji plešku. S kofeinem! Prý pomáhá!“ plánoval manžel a já zase měla zálusk na zaručeně účinný krém proti vráskám. Měl nahradit i plastiku… Prostě, nějak nás popadla rozhazovačná nálada.

V peněžence byly i karty

U bankomatu byla fronta a tak jsme se rozhodli zvolit jiný. Bylo hezky a svítilo sluníčko. Tak proč nespojit příjemné s užitečným, a neprojít se hezky na zdravém vzduchu.

Ušli jsme sotva pár metrů, když se manžel zastavil a mlčky zíral před sebe do nějakého křoví. Nic neříkal, ale ani se nehýbal. „Co tam vidíš?“ ptala jsem se ho zvědavě. Předpokládala jsem, že pozoruje nějaké zvíře a nechce ho vyplašit. Že by tam byl ježek?

Nebo něco exotičtějšího? Před pár lety se v našem městě zaběhnul nějaký obří leguán a my ho pomáhali hledat. Našel se na stromě a nechtěl slézt. Hned jsem si na to vzpomněla! „Tomu nebudeš věřit.

Leží tady peněženka a notně tlustá!“ líčil udiveně, jakoby našel právě nějaký zlatý poklad. Peněženku jsem sebrala a prohlédla. Byla to taková ta pánská malá peněženka. V ní několik platebních karet a dokonce i občanský průkaz. Místo papírových peněz jen pár drobných.

Těšila jsem se na reakci

„Musíme ji odevzdat, je na to zákon,“ řekl manžel, ale já navrhla, abychom ji odvezli jejímu majiteli. Podle té občanky bydlel hned pár kilometrů ve vedlejší vsi. Souhlasil celkem ochotně, až mě to udivilo.

Důvod jeho rychlého souhlasu mi došel hned po příchodu domů. V televizi dávali hokej! „Jeď sama, jsem z toho nakupování úplně vyčerpaný!“ tvrdil. Bylo mi taky trochu na omdlení. Ale spíš z toho, kolik jsme utratili, než z pobíhání po obchodech.

Za účet v lékárně bychom pořídili oba nové boty! Měla jsem na sebe vztek. Vyčítala jsem si svoji chvilkovou marnotratnost. Myslela jsem, že mi dobrý skutek zvedne náladu a tak jsem se docela těšila, až peněženku odevzdám majiteli. Až mi začne nadšeně děkovat. Až uvidím, jakou má radost!

Nebyl vděčný

Jeho bydliště jsem našla snadno. Bydlel v hezkém domku se zahrádkou a hned po mém prvním zazvonění u branky mi přišel otevřít. Když uviděl v mojí ruce peněženku, okamžitě po ní natahoval ruku. K mému údivu nepoděkoval. Dokonce se na mě zle zamračil!

„Tak kolik chcete?“ zeptal se a vytrhnul mi šrajtofli z ruky. Byla jsem z něho úplně v šoku. „Jak to myslíte? Našla jsem vaši peněženku a přijela jsem ji vrátit.“ On ale nedbal: „Jen se nedělejte. Ukradla jste mi jí z kapsy a teď budete chtít nálezné!

No, jak tak koukám, chybí tisícovka. Možná jsem tam měl i dvě, teď si zrovna nevzpomínám. „Cože, chcete říct, že jsem vás okradla?“ ptala jsem se toho nezdvořáka a nevěřila vlastním uším. To mám za všechnu svoji poctivost? On se jen na mě výsměšně koukal. Jako že mě prokouknul!

Poučení mě přišlo draho

To jeho mlčení a ten jeho pohled mě naštvaly snad víc, než kdyby mi nadával. Strhla jsem z ramene kabelku a skoro poslepu nahmatala peněženku. Do očí se mi totiž draly slzy z té nespravedlnosti.

Vytáhla jsem dvoutisícovku a plácla mu ji na jeho nechutně chlupatou hruď. Byl v té zimě jen v tílku, z kterého se mu draly chomáče šedivého porostu. Nyní bylo na něm, aby se divil. Zůstal jako opařený a neříkal vůbec nic.

Otočila jsem se na podpatku a odkráčela k autu. Až vsedě jsem se úplně rozklepala. Nemohla jsem pochopit, co mě právě potkalo. Přísloví: Pro dobrotu na žebrotu, přímo v přímém přenosu!

Cestou mě hořkost přešla, a když jsem konečně zaparkovala před domem, musela jsem se skoro smát. Utratila jsem spoustu peněz, ale nebylo to zbytečně. Jednou mi to muselo dojít. Příliš poctivosti se nevyplácí!

Iva B. (61), Ostrava – Poruba