Vždycky jsem měla své děti pod kontrolou. Dbala jsem na to, aby byly dobře vychované. Stejně tak přistupuji i k vnukům. Jejich problémy mi nebudou nikdy lhostejné.

Můj nejstarší vnuk Martin byl vždycky vzorem všech. Byl to rozumný, spolehlivý chlapec, který nikdy nešidil studování. Není divu, že se po střední škole dostal na vysokou v Praze. Našel si spolubydlení s kamarády, a tak se konečně osamostatnil. Vypadalo to skvěle, snacha i syn nadšeně hlásili, jak se náš Martin zabydlel.

Dařilo se mu dobře

Měl pokoj sám pro sebe a dokonce si našel i brigádu, která mu vynášela. Jeho pokoj vypadal prý skutečně nádherně a dárky, které nám vždycky během příjezdu domů přivezl, nás ubezpečovaly o tom, že se mu skutečně daří.

Byla jsem zvědavá na to jeho snové království, které si vytvořil. Znala jsem dobře jeho plány, vždyť to byl můj prvorozený vnuk, a já si ho užívala ze všech nejvíce. Měli jsme mezi sebou nádherný vztah, který se nikdy nezměnil.

Pozvání do Prahy

Nedočkavě jsem čekala, až mě pozve do Prahy a spolu si naplánujeme návštěvu divadla, procházku noční Prahou a můj drahý vnuk mi dokonce slíbil wellness na má bolavá záda a nohy. Prý jako dárek k mým sedmdesátinám. Moc jsem se na ten společný víkend těšila.

Konečně přišla ta chvíle. Čekal na mě na nádraží, projela jsem se metrem a pak tramvají a také kousek autobusem. Měla jsem pocit, že jedu napříč republikou, jak daleko to bylo.

Luxusní bydlení

Na okraji Prahy, kde sídliště už vůbec nevypadalo jako naše hlavní město, mě vedl do vysokého činžáku. Byt byl velký a světlý, na to, že se o něj starali tři muži, jsem musela ocenit, jak čisto a uklizeno kluci měli. A také, s jakým vkusem byl zařízený.

Na mě sice příliš moderně a stroze, byl to takový severský styl, leč hezky a pohodlně. Pokoj mého vnuka byl skutečně luxusní. Dlouhé tmavé závěsy stínily okna, které zakrývaly výhled ven. Bylo v něm ale až neskutečné horko.

„Proč tu, Martine, tak šíleně topíš?“ zeptala jsem se. Vnuk býval vždycky otužilý sportovec a neměl rád přetopeno. Vždycky mi to vyčítal. A najednou takový hic? Odpovědi jsem se ale nedočkala, jen jakéhosi tichého zamumlání.

„Dáš si čaj?“ Optal se mě vzápětí, jako by chtěl moji otázku zamluvit. Přešla jsem ji tedy, a nadšeně kývla na souhlas, a začala jsem z tašky vytahovat štrúdl a řízky, které vnuk vždycky miloval.

Zvědavost byla silnější

Zatímco dělal můj oblíbený mátový čaj, prohlížela jsem si byt do těch největších podrobností. A nedalo mi, abych nenakoukla do šuplíku jeho pracovního stolu a také do diáře, co tam ležel. Nakonec jsem si všimla kabelu, vedoucího z malé nenápadné skříně.

Ten mě zaujal. Od čeho asi tak může být? Nedalo mi to, abych do skříňky nenahlédla. Jak jsem ale otevřela dveře, vyhrnulo se na mě místo prádla oslňující světlo a smrtící teplo. Až jsem uskočila. Pak jsem udiveně a s velkou zvědavostí nahlédla.

Zůstala jsem stát v němém úžasu s hlavou ve skříni. Nemohla jsem uvěřit svým starým očím. Spatřila jsem velké děsivé tajemství svého vnuka, které jsem nikdy vidět neměla.

Vnukovo tajemství

Maličká a do té chvíle celkem nenápadná skříňka skrývala záhon konopných květenství. Můj vzorný a slušný vnouček, kterého jsme dávali všem za příklad, pěstoval ve skříni marihuanu!

Zírala jsem fascinovaně, jaký má chlapec ve své zahrádce systém. Malé lampičky dodávaly rostlinám potřebné teplo a světlo. Můj vnuk tu pěstuje drogy! „Můj Bože!“ vydechla jsem.

Zkusila jsem domluvu

Nevěděla jsem, co dělat. Nemohla jsem přeci udat vlastního vnuka! Čekala jsem, jak mi vše vysvětlí. Na jeho pohledu bylo ale jasné, jak není vůbec šťastný, že jsem se o jeho tajném zahradničení dozvěděla.

Už mi bylo jasné, odkud se berou ty jeho dobře vydělané peníze a co znamenala ta jeho brigáda. Káravě jsem mu stále dokola připomínala, do jakých problémů se může dostat. Nakonec se snad i zdálo, že se mnou souhlasí a že s tím skončí.

Doufala jsem, že si má slova vezme k srdci. Nikomu jsem nic neřekla. Mlčela jsem jako hrob, v duši děsivé tajemství. Věřila jsem mu.

Byla jsem naivní

Když jsem k němu přijela krátce nato podruhé, skříň zmizela. Byla jsem ráda, že se jí zbavil a byla jsem přesvědčena, že na společné tajemství brzy zapomeneme. Až později jsem si uvědomila, jak špatně jsem svého vnuka odhadla.

Nejenže skříň umístil jinam a pěstoval konopí dál, ale dokonce si pronajal garáž, a ta ve svých útrobách skrývala hned sedm takových skříněk z vetešnictví.

Naději neztrácím

Brzy se na vnukovo kšeftování přišlo a nyní si musí odpykávat svůj trest. Jeho rodina se od něho odvrátila. Já si ale dávám za vinu, že jsem nezasáhla hned, jak jsem se o jeho zahrádce dozvěděla. Třeba se to dalo ještě zachránit.

Chodím za vnukem do vězení, jak jen to je možné. Aby věděl, že není sám. Věřím, že se tentokrát ponaučí. A až se vrátí, vezmu si ho k sobě. Musí při něm někdo stát, jedině tak má šanci svůj život změnit. Říkají mi, že jsem naivní, ale já tomu nevěřím.

Společně nad jeho problémem zvítězíme. Vím, že vysokou školu už nedostuduje, ale práci si jistě najde a jednou se z něho stane určitě skvělý manžel a zodpovědný otec rodiny.

Alena K. (73), střední Čechy