Táta mě zbožňoval a nenáviděl představu, že si najdu kluka. Kdo se na mě podíval, toho pronásledoval, nebo mu aspoň dával nesplnitelné úkoly.
Narodila jsem se, když bylo mámě přes čtyřicet a tátovi o pět let víc. Byla jsem vymodlené dítě, rodiče už se domnívali, že zůstanou bezdětní, a snažili se s tím smířit. Jejich štěstí pak neznalo mezí. Táta mě zbožňoval.
Máma též, ale umírněněji, zatímco táta to přeháněl. Byla jsem jeho královna, jeho všechno, jeho smysl života. Nepočítal s tím, že jednou vyrostu a začnu se zajímat o jiné muže. Když se to stalo, málem se zbláznil.
Nejdřív to působilo lehce humorně, pak už to legrace nebyla. Jednoho mého ctitele shodil ze schodů, které vedou k našim dveřím, naštěstí se to obešlo bez zranění. Dalšího našel v mém pokoji, kluk mi pomáhal s matematikou, a pokusil se ho vyhodit z okna.
Honili se po domě, mladíček stačil utéci. Máma vedla k otci káravou řeč, tak se trochu uklidnil. Ne příliš. Mladí mužové zdaleka i zblízka se ho báli.
Vážil přes sto kilogramů, chlap jako hora, a domácí zabíjačku, myšleno tím usmrcení vepříka a jeho následné zpracování, zvládl levou rukou.
Nedělní oběd
Když mi bylo dvacet, začala jsem chodit s Karlem. Bylo to vážné, mluvili jsme o svatbě. Věděla jsem, že představit ho tátovi bude oříšek a že to Karel možná nepřenese přes srdce a uteče. On tedy tvrdil, že to zvládne, já věděla své.
Bylo mi jasné, že se tátovi líbit nebude. Fotograf z okresních novin, hubený, nepraktický, v domácnosti nepoužitelný. Táta byl muž devatera řemesel, uměl všechno na světě.
Když jsem Karla přivedla k nedělnímu obědu, táta na něj vrhl tak soucitný pohled, že horšího snad ani nebyl schopen. “Co umíš, kromě toho fotografování?” zahřměl. “Umíš vůbec něco pořádnýho?” Máma syčela a nosila na stůl řízky s bramborovým salátem.
Karel byl bledý jako stěna. “Umíš zabít prase?” ozvala se další otázka. Karel by nezabil ani mouchu. A aby toho nebylo málo, maso nijak zvlášť nemiloval. To jsme tátovi ale raději neřekli.
Postavíš dům?
“Umíš postavit dům?” halasil můj otec nad talířem s obrovským řízkem. Karel pípal, že od toho jsou snad zedníci, dala jsem mu znamení, aby mlčel. Táta nesmělé pípání nezaznamenal a nemilosrdně pokračoval:
“Umíš chytit sumce?” Nechala jsem si pro sebe informaci, že Karel nezatluče ani hřebík a rybařil jako kluk, jenomže se málem utopil, tak toho nechal. Oznámila jsem přítomným, že jsem v jiném stavu.
Očekávala jsem zemětřesení, místo toho otec spokojeně prohlásil: “A z vnuka vychovám chlapa. Aby nedopadl jako tedy tenhle,” a ukázal na Karla. Jenže narodila se holčička. Když dospívala, její děda deptal každého kluka, který se za ní třeba jen ohlédl.
Ludmila (57), jižní Čechy
