Zamilovat se na stará kolena? I to je možné. Svou druhou velkou lásku jsem potkala před pěti lety na maturitním plese své vnučky Lindy.
Když se nás tehdy vnučka Linda ptala, kdo by chtěl přijít na její maturitní ples, aby věděla, kolik lístků má koupit, okamžitě jsem se přihlásila. „Lidunko, tuhle událost si za žádnou cenu nenechám ujít.
Už se nemohu dočkat, až tě uvidím v krásných plesových šatech a s maturitní šerpou.“ Vnučka se na mě usmála. Určitě si o mém sentimentu myslela své, ale nedala to nijak najevo. Místo toho se zeptala, jestli s sebou budu mít nějaký doprovod.
Zavrtěla jsem hlavou. Po smrti mého manžela, jejího dědečka, který byl mou první a jedinou láskou, a se kterým jsem strávila pětatřicet let, jsem si myslela, že už se nikdy nezamiluji.
Tenkrát jsem byla vdovou pět let a pořád jsem na svého muže nebožtíka myslela. Velice jsem ho milovala, vážila jsem si ho, a stále mi moc chyběl. Nedokázala jsem si představit, že by jeho místo mohl někdy nahradit jiný muž.
Lásku jsem nehledala
„Bude mi stačit jen jedno místo u stolu,“ odpověděla jsem vnučce a ta si to okamžitě poznamenala do notýsku. „Dobře, takže celkem je to tedy sedm lístků,“ spočítala. „Mamka s taťkou, babička s dědou, teta se strejdou a ty.
Souhlasí to?“ Všichni, co byli u stolu, přikývli. Linda se usmála a ještě se na mě obrátila.
„A babičko, kdyby sis to přece jenom rozmyslela a chtěla pozvat toho svého sympatického souseda Jardu, který ti každou chvíli opravuje rozbité domácí spotřebiče, tak mi dej vědět.
Do pátku to ještě můžu změnit.“ „Jsem rozhodnutá, jeden lístek mi stačí,“ řekla jsem a dělala, že jsem si jejího mrknutí okem nevšimla.
Soused Jarda byl sice hodný, milý a kamarádský mužský, který mi kdykoli ochotně rád se vším pomohl, ale nebyl to chlap pro mě. Byl takový „jednodušší“.
V životě nepřečetl snad jedinou knihu, ani nebyl na výstavě či v divadle, a moc bych se divila, kdyby uměl tančit. Popravdě bych s ním asi nedokázala strávit den v kuse. Neměli jsme absolutně nic společného.
Vyparádila jsem se
Týden před konáním maturitního plesu, jsem si řekla, že se na takovou událost musím hodit do parády. Co na tom, že mi bylo už šedesát let – trochu toho rozmazlování a zkrášlování si přece zasloužím.
Zašla jsem si ke kadeřnici i na manikúru a snachu Janičku, manželku mého syna Jiřího, jsem požádala, jestli by se mnou nezašla koupit nové šaty a boty. Ochotně souhlasila.
Pomohla mi vybrat krásné vrstvené šaty, které šikovně zakryly moje širší boky a naopak zdůraznily moje přednosti. Střevíčky jsem si koupila jednoduché, na nízkém podpatku, které se daly vzít i k běžným šatům. Na den D nebo spíš večer s velkým V jsem byla natěšená i patřičně připravená.
Požádal mě o tanec
Ples to byl vskutku noblesní. Když vnučku šerpovali, nahrnuly se mi slzy do očí. A pohled na ni a mého syna Jiřího, když spolu tančili, mě velice dojal. Pak vzal syn na parket mě a nakonec svou ženu Janu.
Když jsem je od stolu pozorovala a popíjela bílé víno, kdosi mi poklepal na rameno. Vzhlédla jsem a spatřila muže zhruba v mém věku. „Promiňte, že ruším,“ řekl.
„Ale viděl jsem vás na tanečním parketu a řekl jsem si, že vás musím požádat o tanec.“ Jelikož jsem tančila moc ráda, tak jsem jeho pozvání přijala. S Ludvíkem jsme protančili celý večer.
Byl to nejen vynikající tanečník, ale i velice zábavný, společenský a chytrý mužský. Než jsme se rozloučili, pozval mě na druhý den na procházku k řece. A já jsem šla, protože jsem se toho večera ve svém životě podruhé zamilovala.
Miluše R. (67), Plzeň
