Zima byla toho roku mírná. Pomalu končila a přicházelo jaro, pro mě však bylo dost smutné. Ještě před rokem jsem se cítila šťastná a spokojená. Měla jsem přítele, se kterým jsem plánovala skvělou budoucnost. Následující léto mi ale přineslo trpké zklamání.

Přítel mi sdělil, že si našel jinou partnerku. Nic mi nevysvětloval, neomlouval se, prostě jednoho dne oznámil, že je mezi námi dvěma konec a odešel. Hrozně mě to ranilo.

Ve svých osmadvaceti letech jsem si už přála mít rodinu, děti, někoho blízkého, s kým zestárnu. A on si po ročním vztahu jen tak práskne do bot… a neřekne ani popel.

Záměrně jsem se pak do konce roku jakýmkoliv vztahům vyhýbala, jen občas jsem si chodila popovídat na chat. Protože ve mně i nadále přetrvával pocit hořkosti a zrady, tak jsem jako svoji malou pomstu pak začátkem ledna provedla jednu nepěknou věc.

Připoutala jsem k sobě pozornost jednoho muže. Povídali jsme si pak přes internet každý večer a on se do mě zamiloval – což bylo přesně to, co jsem chtěla. Toužila jsem ranit nějaké mužské srdce, stejně jako můj bývalý přítel ranil to moje.

Dotyčný objekt mé pomsty se jmenoval Adam. Bydlel dost daleko na to, aby vzdálenost bránila brzkému setkání, které jsem neměla ani v úmyslu.

Po pár týdnech komunikace, do které jsem zapojila i mobilní telefon (koupila jsem si kvůli tomu zvlášť číslo), jsem měla jistotu, že Adam je do mě zamilovaný až po uši.

Jedna část mé bytosti, ta, která byla momentálně v pozadí, říkala, že není správné, to, co se chystám provést. Ta druhá, ve které stále hořel plamen pomsty, se naopak těšila na to, jak bude Adam trpět.

Svoji pomstu jsem – mimo jiné i z bezpečnostních důvodů – vylepšila tím, že jsem mu poslala fotografii úplně jiné ženy, kterou jsem si stáhla ze zahraničních internetových stránek. Adam mi poslal fotku autentickou.

Sice jsem si říkala, že také on by mohl podvádět, ale vzhledem k jeho písemným i hlasovým projevům mi to připadalo nepravděpodobné. Jen jsem se cynicky pousmála nad představou, že by ho vedly tytéž pohnutky jako mě.

Měla jsem v úmyslu dát Adamovi košem tehdy, kdy se bude chtít sejít. Na to setkání bych samozřejmě nepřišla, jen bych mu poslala SMS zprávu, že jsem si to rozmyslela. Vadila mi na tom jediná věc: a sice, že v takovém případě neuvidím, jak se Adam tváří.

Přála jsem si na vlastní oči vidět, jak je nešťastný a jak trpí marnou láskou. Jenže jak to zařídit? Pak mi to došlo. Zná mě jen po hlase, moji falešnou identitu má spojenou se stejně falešnou tváří.

Když ho pozvu do našeho města – a bývá to tak, že muž přijíždí v takovém případě za ženou a ne naopak – nepřipadá v úvahu, že by přespal u mě. To se přece při prvním osobním setkání nehodí. Zbývá tedy jediná možnost: hotel.

Pokud si tam telefonicky rezervuje pokoj, uvidím ho na vlastní oči. Této možnosti nahrával i fakt, že v hotelu pracovala moje kamarádka Edita jako recepční.

Pravda, budu ji muset asi zasvětit do situace, alespoň rámcově, ale to je jen malá daň za to, jak si vychutnám zasloužené utrpení příslušníka mužského pokolení.

Naše rozhovory, ať na internetu nebo přes mobil, jsem začala směřovat k tomu, že bych se s Adamem konečně ráda setkala osobně. Zachoval se přesně tak, jak jsem plánovala.

Nepřipadalo pro něj v úvahu, že by žádal o nocleh v mém bytě, hned se ptal, jestli je u nás dobrý a levný hotel – a já mu samozřejmě doporučila ten „správný“. Domluvili jsme se, že přijede následující pátek večer, abychom pro sebe měli celý víkend.

To mi vyhovovalo, neboť kdyby přijel v sobotu a nesešli jsme se, mohl zase odcestovat. V pátek na noc se už nikam vracet nebude.

Zbývající dny do Adamova příjezdu jsem střídavě prožívala v zaslepeném potěšení z blížícího se vrcholu mé pomsty a výčitkách z toho, jak ošklivě si zahrávám s city člověka, který pro mě přece jen už není tak cizí.

Párkrát jsem se přistihla při úvahách nad tím, že Adam přece za nic nemůže… a že by to možná byl opravdu dobrý partner pro vztah. Rozhodně lepší než ten minulý…

Nastal den D. Adam měl přijet – i vzhledem ke vzdálenosti, která nás dělila – kolem šesté hodiny večer. Následovat měla schůzka v hotelu, jen krátká a seznamovací. Měli jsme pak mít pro sebe celý víkend.

Termín Adamova příjezdu jsem samozřejmě zvolila tak, aby Edita měla právě službu… ostatně, ona by si ji bývala klidně vyměnila, aby mohla být u toho.

Našla jsem v ní docela dobrého spojence, také měla s muži své nevyřízené účty a momentálně byla rovněž opuštěná. Doladily jsme náš plán k dokonalosti. Já si budu hrát na ženu, která je rovněž ubytována v hotelu.

Protože ta dívka, za kterou přijel, se nedostaví (a nebude pochopitelně ani zvedat mobil, který nechá vypnutý), dá se možná rád do řeči s její náhradnicí. Třeba se mi svěří, jaké má zrovna pocity. Budu mít tak všechno z první ruky. O tom, že Adama zaujmu, jsem nepochybovala.

Měl přijet rychlíkem po půl šesté, to znamenalo, že kolem šesté bude v hotelu. Pohybovala jsem se v blízkosti recepce a očima visela na vchodu do hotelu. Takřka přesně s úderem šesté se Adam objevil.

Alespoň tu fotku mi poslal také pravou a v ničem si nejspíš nevymýšlel, pomyslela jsem si s jakousi divnou úlevou. Hned jsem se ale vžila do své role. Setkat jsme se měli v půl sedmé v recepci, až se Adam ubytuje. Kdyby měl zpoždění, měl mi zavolat.

Možná mi volal i tak, ale už z dřívějška znal moji obvyklou výmluvu, že si zapomínám často dobít v mobilu baterku. Byli jsme přece dohodnuti, tak proč mě shánět telefonicky… Nastoupila jsem s ním do výtahu. Zeptal se: „Do kterého patra jedete, slečno?“

Náhle jsem se polekala, že mě pozná po hlase nebo po intonaci, i když telefon zkresluje. „Do čtvrtého,“ pravila jsem mírně pozměněným tónem. Věděla jsem, že Edita ubytovala Adama v pátém.

Ve čtvrtém patře jsem vystoupila a vydala se na konec chodby, kde bylo schodiště. Po něm jsem pomalu sešla zpátky dolů do recepce…

Adam se objevil krátce před půl sedmou. Já jsem si povídala s Editou, hrála jsem si na turistku, která se zajímá o to, co se dá ve městě podnikat.

Adam se rozhlížel, zda neuvidí dívku, kterou znal z falešné fotografie – ta se ovšem nacházela někde za oceánem, což netušil. V půl sedmé a pět minut přiložil k uchu mobil a zkoušel volat na číslo, na které byl zvyklý. Pochopitelně marně.

Reagoval tak, jak jsem předpokládala. S nešťastným výrazem v očích se přišoural k recepci a řekl: „Nezlobte se, že ruším, ale nenechával mi tady někdo vzkaz?“ „Můžete mi zopakovat vaše jméno, prosím?“ tvářila se Edita profesionálně. „Adam Čermák,“ pronesl.

Edita předstírala, že se dívá do sešitu a hledá a pak zamítavě zavrtěla hlavou: „Ne, bohužel.“ Rozpačitě přešlapoval a pak se zeptal: „A neznáte čistě náhodou slečnu Janu Procházkovou?“ Vyslovil mnou vymyšlené jméno a já se přitom cítila dost nepříjemně.

Edita zavrtěla hlavou a pokrčila rameny: „Bohužel.“ „Tomu nerozumím,“ řekl Adam nešťastně. Bylo mi ho v tu chvílí líto. Vmísila jsem se do hovoru:

„Vidím, že jsme na tom stejně, také jsem tu měla mít sraz s kamarádkou, kvůli které jsem přijela… a ona musela zůstat pracovně v Praze.“

Počítala jsem s tím, že se dáme do řeči a skončí to třeba společnou večeří. Adam to ale ještě nevzdával… teprve po další čtvrt hodině marných pokusů se mi dovolat rezignoval a skutečně mi tu večeři navrhl.

„Kdyby náhodou ta moje slečna přišla, vysvětlíte jí to, že?“ pojišťoval si ještě svoji pozici. Nejprve náš rozhovor trochu vázl, ale po chvilce u stolu jsme se rozmluvili.

Já jsem zapomněla předstírat onen tón hlasu, který jsem měla ve výtahu, avšak Adam si ničeho nevšiml. Byl dosud zdrcen, že „Jana“ nepřišla. Měla jsem výhodu, že jsem o něm věděla skoro všechno a tak jsem mohla hovor vést směrem, který mu vyhovoval.

Po půlhodině jsem začala trpce litovat svého podvodu, ale nebylo cesty zpátky. Už jsem z toho nemohla vycouvat bez ztráty kytičky. Svojí vlastní hloupostí přijdu o muže, který mě má rád a který se ke mně hodí, nadávala jsem si v duchu.

Z druhé strany, od Adama, jsem rovněž cítila opatrný zájem. Ještě několikrát se pokusil spojit s „Karolínou“ a dělal si starosti, že se jí třeba něco stalo. Nejradši bych mu řekla pravdu, ale tím bych se shodila.

Po večeři jsme ještě poseděli u lahve vína. Jak se říká, ve víně je pravda… a já v tu chvíli už věděla, že se Adamovi přiznám.

Došlo k tomu ve chvíli, kdy jsme se zvedli, zamířili k výtahu a on mě chtěl doprovodit ke dveřím pokoje – dál by mu to slušnost nedovolila. „Já tady ale nebydlím…“ povzdechla jsem si. Nechápavě na mě pohlédl.

„Víš, Jana… to jsem já, ale moje pravé jméno je to, které jsem ti řekla dnes: Veronika. Jsem špatná holka se špatnými nápady a teď si to po zásluze schytám,“ začala jsem a stručně jsem mu v hotelové chodbě všechno vylíčila. Chvíli stál a nebyl schopen slova.

Čekala jsem, že mi vynadá a pošle mě pryč. Dávno jsem se již netoužila pomstít a cítila jsem jen závratnou lítost. Adam se místo toho začal postupně usmívat. „Nemusela jsi mi to říkat a já jsem mohl odjet tak smutný, jak sis přála.

To, že jsi mi všechno prozradila, znamená, že ti na mně přece jen záleží… víc, než sis myslela.“ Podívala jsem se mu do očí a pak jsem souhlasně přikývla. „V tom případě ti tvoji hru odpouštím, pokud v ní chceš pokračovat dál bez přetvářky,“ navrhl.

„Chci,“ vyhrkla jsem a zmocňoval se mě pocit štěstí. Zdolali jsme schody do dalšího patra k jeho pokoji. Vstoupili jsme dovnitř. Adam otevřel balkónové dveře a před námi se rozkládalo večerní město. Vyšli jsme na balkón a můj společník tiše pronesl: „Už dlouho jsem si nebyl ničím tak jistý, Veroniko, jako tím, že tě miluji.“

Přitiskla jsem se k němu a v chladném vzduchu jarní noci jsme se chvíli dívali na oblohu. Byla jasná a plná stříbrných světélek. „Vidíš, kolik je na nebi hvězd?“ usmál se. „Dnes v noci svítí pro milence…“ dodal. A než nadešlo ráno, byla to, alespoň pro nás dva, pravda…

Veronika (29), východní Čechy