Stala jsem se svědkem něčeho, co by asi živí lidé neměli vidět. Na hřbitově jsem tajně pozorovala shromáždění mrtvých!
S Ludvíkem jsme spolu byli téměř třicet let. Brali jsme se krátce po vysoké škole. Byli jsme do sebe zamilovaní a těšili jsme se na společný život. A ten se nám vydařil. Měli jsme spolu dvě dcery, které nám dělaly jen samé radosti a na které jsme mohli být právem pyšní. Obě dvě si našly moc milé muže, za něž se později vdaly a založily rodiny. Ve svých padesáti letech jsem se tak dočkala prvního vnoučka – Liborka.
Navždy mě opustil
Čas běžel dál. Byli jsme s Ludvíkem šťastní a těšili jsme se na poklidné stáří a další vnoučata. Těch se však můj milovaný manžel už nedočkal. Zemřel náhle a nečekaně v pětapadesáti letech na srdeční infarkt. Jeho ztráta mě velmi bolela a nebýt našich dcer, asi bych se s ní nikdy nevyrovnala. Jen díky jejich pomoci jsem se dokázala udržet na nohou.
Časté návštěvy hřbitova
Po smrti mého manžela jsem chodila na hřbitov skoro každý druhý den. Hrozně se mi po Ludvíkovi stýskalo. U rodinného hrobu jsem mu pravidelně vyprávěla, co je v mém životě nového, a jak se všichni máme. Času jsem k návštěvám hřbitova měla více než dost. Ještě jsem pracovala, ale bylo to účetnictví na živnostenský list, takže většinu času jsem trávila doma. Tu a tam jsem hlídala Liborka a jinak jsem si vesměs jen četla, luštila křížovky nebo koukala na televizi. Moje nejlepší kamarádka zemřela už před časem a já sama jsem se s novými lidmi moc dobře neseznamovala.
Matná záře
Jednoho podzimního dne, když jsem přišla na hřbitov skoro před setměním, se mi stala divná, tajemná a strašidelná věc. Už jsem se chystala, že se s Ludvíkem rozloučím a půjdu domů, když jsem si povšimla matné záře v rohu hřbitova, u kamenné zdi. Nejprve jsem si pomyslela, že tam hoří nějaká hodně výrazná svíčka, ale pak se to světlo začalo pohybovat!
Stála jsem jako přikovaná
Ke svému úžasu jsem v něm po chvilce rozpoznala obrys postavy. Nadpřirozené jevy jsem nikdy nepopírala, ale ani jsem je nevyhledávala. V tu chvíli mi ale bylo jasné, že to, na co se dívám, je duch nějakého zemřelého! Možná to někomu bude připadat směšné, ale první, co jsem udělala, bylo, že jsem požádala zemřelého manžela, aby mě ochraňoval. Nedala jsem se na útěk, jen jsem fascinovaně sledovala, co se bude dále odehrávat.
Moje zvědavost byla silnější
Po malé chvilce se od jiného hrobu v jiné části hřbitova odpoutalo světlo podobné tomu prvnímu. Připojilo se k němu. Netrvalo dlouho a objevovala se nová a nová světla, tedy přesněji řečeno spíše mlhavé postavy. Stála jsem u Ludvíkova hrobu a bála jsem se pohnout. Pak mi však zvědavost nedala a pomalu jsem se vydala k místu, kde se všechny ty přízraky setkávaly. Bylo jich tam nejméně dvacet. Pokud by se ukázalo, že o mojí přítomnosti vědí nebo že mě chtějí nějak ohrozit, okamžitě bych se bývala obrátila a dala se na útěk. Nezdálo se však, že mě vůbec vidí – a pokud ano, tak je to nezajímalo.
Noční setkání přízraků
Čím více jsem se pomalu přibližovala k tomu shromáždění duchů, tím silnější jsem pociťovala chlad. Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi četla, že právě to je jedním ze znamení přítomnosti bytostí ze záhrobí. Přišla jsem k tomu shluku matných světel tak blízko, že jsem skoro rozeznávala obličeje těch bytostí. Byli tam muži, ženy i děti. Nikoho z nich jsem neznala. Kolem vládlo ticho a ani ty přízraky se nijak hlasitě neprojevovaly, pouze mezi sebou nějak gestikulovaly.
Utekla jsem rychle pryč
Nevím přesně, jak dlouho jsem tam takhle stála a všechny ty mrtvé pozorovala. Vzpamatovala jsem se, až když se ta světla začala znovu oddělovat. Najednou jsem se hrozně polekala, když jedno z nich zamířilo přímo ke mně. Otočila jsem se a dala se na útěk, ale zakopla jsem a pořádně jsem se uhodila do nohy o jednu náhrobní desku. Zpanikařila jsem a ze hřbitova jsem se rychle vzdálila, bez toho, abych se jako obvykle rozloučila s manželem.
Rozmluva s hrobníkem
Tu noc se mi o hrůzném zážitku, při kterém jsem ale většinou nepociťovala žádné nebezpečí, i zdálo. Neměla jsem, komu bych se s tím dobrodružstvím svěřila – dcerám jsem to povídat nechtěla. Až po čase jsem se obrátila přímo na hrobníka onoho hřbitova. Vyprávěla jsem mu tu svoji příhodu, jako by se stala nějaké mé známé. Myslela jsem si, že se mi vysměje, ale vážně pokyvoval hlavou a dosvědčil, že už se několikrát také stal svědkem podobného zjevení.
Strach i přání
Od té příhody jsem se na hřbitov potmě odvážila jen párkrát, ale nikdy jsem už nic podobného naštěstí nezažila. Trochu se bojím jedné věci, a zároveň si ji i přeji. Nevím, ale co bych dělala, kdyby se doopravdy stala a kdybych v jednom z těch světelných přízraků poznala svého milovaného manžela.
Dana L. (60), Krušné hory
