Celý jeden rok jsem strávila mimo Českou republiku, aniž bych se podívala domů. Pracovala jsem v Anglii jako au-pair. Po návratu jsem proti byla překvapená všemi změnami, které se během roku udály ohledně vztahů. Několik rozvodů, několik svateb… a všechno lidé, co jsem je dobře znala.

Jediná jistota zůstala právě pro mě: Jirka, kluk, se kterým jsem před svým odjezdem do Anglie chodila. Dohodli jsme se, že si jen občas napíšeme nebo zavoláme ale jinak náš vztah „dočasně pozastavíme“ a uvidíme, zda v něm pak budeme chtít pokračovat.

Nyní se tedy Jirka ke mně hlásil a jeho úmysly byly jasné – zase se mnou chodit. Já jsem mu byla celou tu dobu v zahraničí věrná. O klucích jsem si nikdy nedělala žádné velké iluze a raději jsem nechtěla slyšet, co během mé nepřítomnosti Jirka „vyváděl“.

Protože jsem si s ním docela dobře rozuměla a byli jsme na sebe dva roky zvyklí, souhlasila jsem s tím, že to zase zkusíme. Po několika dnech jsem zjišťovala, že Jirka za ten roku poněkud „zdivočel“.

Choval se a mluvil hruběji než předtím, dokonce se prý popral kvůli nějaké hlouposti – myslím, že to bylo kvůli fotbalu. Budu tě muset, příteli, zase trochu kultivovat, jestli se mnou chceš být, pomyslela jsem si.

Do určité míry mi vyhovovalo, že se nám podařilo po roce obnovit citový vztah, ale uvědomovala jsem si, že i mě ten pobyt v Anglii změnil. Začala jsem pochybovat, jestli se ke mně Jirka vůbec hodí.

Čím dál víc mi totiž připadal jako obyčejný venkovský „balík“, který nevystrčí nikdy nos za humna a jasně jsem viděla, jaké by bylo případné manželství s ním:

já doma jako hospodyňka, co mu vyvařuje a stará se o děti, on věčně někde v hospodě nebo v garáži kolem auta. A tak jsem dospěla k závěru, že pokud se objeví někdo jiný, ze vztahu s Jirkou nějak postupně vycouvám.

Po svém příjezdu jsem navštívila snad všechny kamarádky a kamarády ve vesnici a povídala si s nimi, jaké to bylo v Anglii. U bývalé spolužačky Jany jsem se setkala s jejím bratrem Radimem. Znala jsem ho už z dřívějška od vidění.

Byl o dva roky starší, vlastně chodil kdysi do stejné třídy jako Jirka. Působil na mě vždy dojmem „mouchy, snězte si mě“. Já, jako poměrně živá a temperamentní dívka, jsem se podobným typům kluků vyhýbala – a oni se mě báli.

Vzpomněla jsem si, že mi dřív dával Radim najevo, jak se mu líbím. Jenže zůstalo u zamilovaných pohledů na jeho straně, vyznat mi lásku, to se neodvážil. Ani nyní to nevypadalo na nějakou změnu.

Když se naše oči po dlouhé době zase střetly, jasně jsem v nich četla zájem. Bylo mi však jasné, že svůj stín Radim nepřekročí. Jen mě pozdravil, usmál se a zase zmizel. Nenápadně jsem na něho stočila řeč.

Jana mi víceméně potvrdila dojem, jaký na mě Radim dělal. „Až ten si jednou najde nějakou holku, tak uspořádám rodinnou oslavu,“ prohlásila. Neznělo to pohrdavě, spíš se jednalo o smutné povzdechnutí. „Vždyť je to hodný kluk a určitě inteligentní.

Co já pamatuji, říkalo se o něm, že má samé jedničky,“ vzpomínala jsem. „Tak proč má s dívkami takové problémy?“ „Občas ho provokuji a snažím se ho do nějakého vztahu nasměrovat,“ přiznala Jana. „Jenže on se z toho pokaždé nějak vykroutí. Prý čeká na tu pravou.“

Po cestě od Jany jsem mi v hlavě pomalu uzrával plán. Potřebuji změnu, k tomu poznání už jsem dospěla. Jirky mám víc než dost. Od příštího měsíce budu pracovat v mateřské školce, tam se mi asi moc příležitostí k seznámení nenaskytne.

A tady je volně k mání kluk, který je sám, kterému se líbím a kterého bych si mohla vychovat k obrazu svému. Rozhodla jsem se, že Radima zkrátka a jednoduše „sbalím“. Možná to nevyjde, ale já jsem se prohry nikdy nebála.

A práce v Anglii mě naučila být k sobě dost tvrdá. Takže vzhůru do milostných pokusů. Měla jsem to ulehčené tím, že s Naďou jsem celkem dost kamarádila, takže nebude nápadné, když ji budu navštěvovat ještě víc.

Vytanulo mi na mysli, jak mě žádala, abych jí doučovala angličtinu – vida, budu za ní chodit pravidelně. A to by v tom byl čert, aby se nenaskytla příležitost promluvit si o samotě s Radimem. Sám se nikdy na nic nevzmůže, tak ho budu muset popostrčit. Pak už to půjde snadno, v tom jsem si věřila.

Začala jsem docházet za Naďou dvakrát týdně. Daly jsme tomu doučování pevný řád, vždy ve středu večer a v sobotu odpoledne. Radim skoro nikam nechodil, takže jsem ho viděla při každé své návštěvě. Trpělivě jsem čekala, až nám náhoda poskytne soukromí.

Dříve nebo později k tomu dojít muselo. Stalo se to po třech týdnech doučování. Jana musela pro něco zajít k babičce, která bydlela o ulici dál. Požádala mě, ať na ni deset minut počkám. Na chodbě natrefila na Radima a řekla mu:

„Dělej zatím Leoně společnost.“ Dovedla jsem si představit, jak se při tom požadavku tvářil, nicméně přesto vešel ke své sestře do pokoje a tam se posadil proti mně na židli.

Teď anebo nikdy, řekla jsem si v duchu a zahájila tak otevřený rozhovor, jakého by se Radim ani ve snu nenadál. Řekla jsem mu, že se mi líbí a dobře vím i o jeho náklonnosti ke mně. Nezapíral to, nevzpouzel se.

Vzala jsem režii pevně do svých rukou a domluvila si rande. Slíbil, že přijde. Vypadal překvapeně, ale věděla jsem, že slovo dodrží a že jsem první kolo vyhrála. Pak se vrátila Jana a já pokračovala ve zdokonalování její angličtiny.

Jako místo pro rande jsem určila fotbalové hřiště, které se nacházelo na konci vesnice. V pondělí odpoledne tam moc živo nebývalo, maximálně tak nějací malí kluci, kteří trénovali.

Musela jsem na Radima čekat, ale bylo to proto, že jsem byla netrpělivá a dorazila ke hřišti o deset minut dřív. Radim přišel přesně. Čekala jsem, že se budu dívat do tváře nesmělého kluka, který neví, kam s očima a co povídat.

Dočkala jsem se ovšem příjemné změny. Jako bych svojí aktivitou probudila v Radimovi něco, co v něm dávno dřímalo a doposud nemělo příležitost se projevit. Místo toho, aby rozpačitě mlčel, skoro se mu pusa nezastavila.

Přiznal, že se mu dávno líbím a že neměl odvahu mě oslovit. Také se mě zeptal na můj vztah s Jirkou. Sdělila jsem mu, že pro mě už je konec, ale Jirka to ještě neví. Radim chtěl znát můj názor na to, zda se k sobě hodíme.

„Protiklady se přitahují, ne?“ zasmála jsem se. „A určitě máme spoustu věcí společných,“ dodala jsem, „jenom je musíme zkoušet hledat.“ Vydali jsme se na procházku za vesnici. Radim se neostýchal vzít mě za ruku, čemuž jsem se pochopitelně nebránila.

Došli jsme k mysliveckému posedu a Radim navrhl, abychom vylezli nahoru. Z rande, o kterém jsem si myslela, že se bude skládat hlavně z mé iniciativy, se stávaly krásné chvíle rozpustilé dvojice.

Hráli jsme v lese na schovávanou, vymýšleli si různé slovní hříčky…Vůbec jsem netušila, že se v tom tichém klukovi skrývá tak nádherně hravý človíček.

Asi to tak bývá, že když je člověk šťastný a zamilovaný, otevře své tajné komnaty a nechá z nich vyzařovat všechno zlato, co v sobě má. Po cestě zpátky do vesnice jsem nastavila tvář k polibku – tak, aby to Radimovi bylo jasné.

Dal mi nesmělou pusu a myslel si, že mi to bude stačit. „Jeden polibek je málo,“ vyzvala jsem ho s úsměvem. Stáli jsme pak zpátky u fotbalového hřiště v těsném objetí a líbali jsme se snad deset minut. Bylo zkrátka rozhodnuto:

ne Jirka, ale Radim je tím, s kým chci trávit další dny a týdny… a pak se uvidí. Zbývalo to nějak oznámit mému stávajícímu příteli.

Dlouho jsem se k tomu nemohla odhodlat a nakonec mu to donesli lidé sami. „Prý tě viděli s Radimem, jak se vedete za ruce. Řekni mi, že je to nesmysl a pomluva,“ tvářil se Jirka rozzuřeně. „Není to ani nesmysl ani pomluva,“ odvětila jsem. „Je to pravda.

Víš, moc jsi se změnil za ten rok, co jsme se neviděli… a bohužel k horšímu. Chtěla jsem ti to říct už dávno. Dříve nebo později bychom se stejně rozešli, alespoň za sebe to můžu prohlásit, Jirko.

Mrzí mě, že k tomu došlo tímhle způsobem, ale nedá se už nic dělat.“ Stál přede mnou se zaťatými pěstmi. Viděla jsem na něm, že ho to nemrzí ani tak kvůli nějakým zraněným citům, spíš jako chlapská porážka. „Půjdu a s Radimem si to vyřídím,“ prohlásil.

Otočil se a já viděla, že to myslí vážně. Utíkala jsem za ním a snažila se ho zastavit, ať neblázní, že tím stejně nic nezachrání ani nevyřeší. „Nechci, aby se mi celá vesnice smála,“ odstrčil mě. „Vadí mi, že ses musela spustit právě s ním.

Co na něm vidíš, na takovém tichošlápkovi?“ „To, co ty nemáš a nikdy mít nebudeš,“ řekla jsem mu. Dopálilo ho to ještě víc a k domku, kde bydleli Radim a Jana, teď přímo běžel. U branky zazvonil a když se ve dveřích objevil Radim, vyzval ho:

„Pojď sem a vysvětli mi, jak to, že jsi mi přebral moji holku!“ Nemohla jsem dělat nic jiného než přihlížet, co se stane. Přála jsem si, aby si Radim Jirky nevšímal, zašel zpátky do domu a nechal ho vychladnout.

On se ale nechtěl v mé p přítomnosti nechat zahanbit a tak se vydal k brance. Otevřel a vzápětí ho bez varování Jirka udeřil. Radim spadl a Jirka na něho skočil. Prali se opravdu natvrdo. Jana, která to všechno viděla z okna, se objevila ve dveřích.

V ruce držela kbelík plný vody. Došla ke rvoucím se klukům a polila je. Zapůsobilo to. Oba vstali a dívali se zlostně na sebe. Stoupla jsem si po bok Radimovi a Jana udělala z druhé strany totéž.

Jirka, když to viděl, jen si znechuceně odplivl a dal se na ústup. Ještě přes rameno si neodpustil poznámku: „Stejně jsem ti byl mockrát nevěrný, když jsi byla v Anglii, abys věděla…“ Bylo to však už jen vzteklé přiznání prohry.

S Radimem jsem dodnes a vypadá to, že už natrvalo. Vzali jsme se před rokem a bydlíme u nich v patře. Tak do dvou let bychom chtěli mít dítě. Na prvním rande jsem Radimovi řekla, že jeden polibek mi nestačí.

Prožili jsme ale situaci, kdy jsem se s jedním spokojila – s tím novomanželským ve svatební síni!

Leona (24), východní Čechy