Možná jsme udělala osudovou chybu, za kterou nejspíš pořádně zaplatím. Já jsem ale musela. Už jsem se dál nemohla dívat na to, jak můj zeť ničí holčičku, kterou jsme s manželem vychovali.
Určitě jsme Jitušku vychovali jako krásnou květinku pro prince. A ne k tomu, aby ji někdo systematicky psychicky a nakonec i fyzicky týral. Proti svému zeťovi jsem křivě svědčila u soudu. Už se na to bohužel přišlo a tak nemám co tajit, proto píšu. Nejbližší kamarádka mi nedávno umřela, tak se nemám komu svěřit a přijde mi, že mi čtenářky můžou rozumět. Která matka by neudělala cokoliv pro to, aby bylo její dítě šťastné? Snad mě pochopíte, dál už to opravdu nešlo.
Vzpomínky mě neskutečně bolí
Trpím nespavostí a to je opravdu peklo na zemi. Celou noc mi hlavou víří myšlenky, jak jsme se kdysi měli jako rodina dobře a jaké teď prožíváme trápení. Asi už se nedá nic dělat a ačkoliv jinak pilulky polykám nerada, budu si naší paní doktorce muset říct o nějaké zobání na spaní. Jinak mě hodiny a hodiny přemítání, jestli jsem něco nemohla udělat jinak, přivedou do hrobu. Ve skutečnosti si ale myslím, že ani já, ani dcera Jitka, jsme si svoje trable nezpůsobily samy. Možná Jitka tím, že se zamilovala tolik, že u svého muže Jardy nedokázala odhalit, co je zač. Ale vyčítejte jí to…
Harmonická rodina se rozpadla
Já, můj muž Radek a Jitka jsme bývali krásná rodina s láskyplnými vztahy. Radka jsem potkala, ještě než šel na vojnu. Celý život si pak schovával psaníčka, které jsem mu posílala každý den. Ani mi neřekl, že je nemám zdobit tolika srdíčky a pusinkami, že za každé museli vojáci dělat kliky, jak jim to nařídili mazáci. Otěhotněla jsem během jeho prvního opušťáku a přestože to bylo těžké, miminko jsem si uhájila. Po letech, když jsem viděla seriál Chlapci a chlapi, tak jsem si říkala, že příběh postavy, kterou hrála Eva Vejmělková, je přesně můj. Ale dopadlo to dobře. Narodila se holčička, vzali jsme se, vybudovali domov a žili krásně. Nemohli jsme si sice vyskakovat, ale ani nám nich nechybělo.
První láska ji rovnou zničila
Když bylo Jitce šestnáct let a chodila na střední, dostal manžel masivní infarkt na dovolené ve Vysokých Tatrách a bohužel zemřel. Byl to pro nás strašlivý šok, to se nedá ani popsat. Jako když hodíte bombu do ráje. Vůbec jsem se z toho nemohla vzpamatovat a dodnes si vyčítám, jestli jsem se Jitce v zajetí svých smutků málo nevěnovala. Možná, že kdybych se líp soustředila, Jitka by nezačala chodit právě s Jardou. Třeba bych jí dokázala lépe vysvětlit, jak na mě od první chvíle působí a lépe by zvážila, co je zač. Ale to jsou jen kdyby. Lásce neporučíš a život se na žádná kdyby nehraje. Jitka si toho floutka, který se u nás od první chvíle roztahoval, vzala po roce známosti. Bylo jí jen osmnáct let. Dnes má za sebou deset let bezdětného manželství a šrámy na duši. Šrámy na těle se od posledního napadení už naštěstí zahojily. Tentokrát měla roztržený ret, bouli na oku a naštípnuté zápěstí.
Tyran domácí
Bydlíme v jednom domě, já v horním patře, mladí mají krásný byt v přízemí. Jarda se tehdy přistěhoval k nám a to je naše jediné štěstí. Nikdy, ani v tom nejhorším vzteku nás nemohl vyhodit na ulici, ačkoliv by to určitě milerád udělal. Teď, když je věc u soudu, se sem nesmí ani přiblížit. Stejně mi ale vyhrožuje, volá vždycky z veřejné budky. Už jsem si vyslechla, že jestli půjde za mříže on, skončím tam taky a jiné hrozné věci.
Dostanu podmínku, ale přežijeme
Vím, že mi za křivé svědectví hrozí podmínka, ale za mříže snad nepůjdu. Horší je, že díky tomu se zkomplikovalo řízení a vleče se usvědčení Jardy z ublížení na zdraví. Omlouvala jsem se Jitce, že jsem v dobré víře všechno zkomplikovala, ale nevypadá, že by se na mě zlobila. Původně jsem totiž tvrdila, že jsem poslední napadení viděla na vlastní oči. Vracela jsem se od kafe s kamarádkou a ve skutečnosti jsem našla Jitku na zemi už zmlácenou, ožralý Jarda mě málem porazil ve dveřích, ze kterých se hnal ven. Tehdy konečně se Jitka po letech týrání odhodlala svoji situaci řešit, zavolala policii a podala trestní oznámení. Vypověděla jsem, že jsem Jardu viděla Jitku být, ale nebyla to pravda a postupně to vyšlo najevo. Vím, že ještě budeme mít nepříjemnosti a všechno se ještě potáhne. Ale loni jsme konečně strávily klidné Vánoce. Upekly jsme si vanilkové rohlíčky, hodně spaly, četly knížky, chodily na procházky a povídaly si. Věřím, že Jitka má ještě před sebou šťastný osud a já se dočkám krásných vnoučátek a hodného zeťáka.
Milada H. (52), Praha
