Měla jsem smutné dětství. Kamarádky jsem neměla a většinu času jsem trávila sama u potoka v lese. A právě tam jsem jednoho dne spatřila zvláštní bytost, která mi dodala sílu a naději.

Nechci, aby to vypadalo, že si stěžuji nebo se lituji, ale pravdou je, že jsem neměla zrovna dvakrát šťastné a idylické dětství.

Prarodiče z matčiny strany zemřeli ještě před mým narozením, takže jsem je znala pouze z matčina vyprávění, a s dědou a babičkou z otcovy strany jsem se skoro nestýkala.

Jednak proto, že bydleli na druhém konci republiky, ale tím hlavním důvodem byly především špatné vztahy mezi nimi a mým otcem. Můj otec byl arogantní a bezohledný člověk.

Mamince nikdy s ničím nepomáhal, věčně jen remcal a urážel ji, a skoro všechny peníze propil v hospodě. Co si jen pamatuji, vždycky dával přednost alkoholu a kartám před rodinou.

Můj koutek v lese

Jako malá holka a ani během dospívání jsem neměla žádný mužský vzor. I když se maminka o mě dobře starala a měla mě velice ráda, postrádala jsem takovou tu otcovskou (mužskou) lásku. Ve škole jsem se vždy snažila být nejlepší a mít vyznamenání.

Pro ostatní spolužáky jsem tak byla šprtka a moc kamarádů jsem neměla. Zatímco holky ze třídy trávily volný čas spolu – chodily do města na zmrzlinu nebo do kina, já jsem byla sama.

Žádnou nejlepší kamarádku, se kterou bych si mohla povídat nebo hrát hry, jsem neměla. Často jsem chodila na kraj lesa, kde mezi stromy tekl malý potok.

Snila jsem o lepším životě

Pokaždé jsem si tam vzala skicák a tužku a s oblibou jsem skicovala tamní nádhernou přírodu. Pak jsem se vždy posadila pod starou rozložitou vrbu, opřela jsem se o její mohutný kmen a snila jsem o lepším životě.

Věřila jsem, že až vyrostu, potkám nějakého hodného muže, který se do mě zamiluje a vezme si mě. Snila jsem o tom, jak si společně zařídíme krásný dům a budeme mít hodně dětí. Doufala jsem, že najdu štěstí, radost a hlavně lásku, která mi tak chyběla.

Byla jsem osamocená

Jednoho letního podvečera jsem opět přišla pod starou vrbu. Měla jsem zrovna po maturitě a před týdnem jsem oslavila osmnácté narozeniny. Doma jsem být nechtěla. Otec byl opilý a sprostý jako vždycky a maminka byla v práci. Zavřela jsem oči a zasnila jsem se.

Toužila jsem po tom, abych našla někoho, kdo na mě bude hodný a bude si se mnou povídat. Cítila jsem se osamocená a bylo mi smutno jako už dlouho ne. Kéž bych potkala někoho, kdo se na mě alespoň usměje. Kolem mě však panovalo naprosté ticho.

Nebylo slyšet šumění lesa, ani zurčení potoka. Dokonce i ptáci přestali zpívat.

Viděla do mé duše

Někdo by se mohl začít bát, nebo mít nepříjemný pocit, já jsem však žádné nebezpečí necítila. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se do koruny stromu. Musela jsem si promnout oči, protože jsem si myslela, že mě šálí zrak.

Mezi větvemi jsem totiž spatřila podivnou bytost. Byla drobná, měla dlouhé plavé vlasy a připomínala mladou dívenku. Nad ní byla rozprostřená zvláštní záře. Ohromeně jsem na ni zírala a ona mi pohled oplácela. Měla světle modré oči, hluboké jako studánky.

Upřeně na mě koukala a já měla pocit, jakoby viděla až do mého nitra. V tu chvíli mě zaplavilo příjemné teplo. Cítila jsem, že ke mně ta bytost nějakým způsobem patří.

Ukázala mi budoucnost

Slabě jsem se na ni usmála. Pak mě bytost oslovila jménem a pověděla mi, že je kouzelnou vílou a že má za úkol mě ochraňovat. „Nedovolím, aby ti ještě někdy někdo ublížil. Vždy ti podám pomocnou ruku a budu tě chránit. Zavři oči a na nic nemysli,“ řekla mi.

„Osvoboď svoji mysl od všech myšlenek.“ Poslechla jsem ji. Zavřela jsem oči a čekala, co se stane. Opět jsem ucítila to zvláštní příjemné teplo a v myšlenkách se mi začal odvíjet krásný příběh. Byla jsem v něm já a jeden hezký mladík.

Byli jsme šťastní a zamilovaní jeden do druhého. A i přesto, že byly jeho obrysy rozostřené a nebylo mu vidět do tváře, věděla jsem, že on je tím mužem, kterého mám v životě potkat a který mě udělá šťastnou.

Byla jsem silnější

Příběh pokračoval. S mladíkem jsme se vzali a postupně se nám narodily tři děti. Seděla jsem tam se zavřenýma očima a šťastně se usmívala. Pak jsem musela asi na chviličku usnout, protože mě probudilo prudké trhnutí.

Otevřela jsem oči a rozhlédla jsem se kolem. Došlo mi, kde jsem a co se stalo. Podívala jsem se do koruny stromu. Víla tam pořád byla. „To, co jsi viděla, byl tvůj budoucí život,“ řekla mi a já jsem jí to věřila.

Když jsem šla domů, cítila jsem se mnohem jistější a silnější. Těšila jsem se na svoji budoucnost, protože jsem věřila, že příběh, který jsem viděla, se stane. A navíc jsem věděla, že je tu někdo, kdo na mě bude dohlížet a chránit mě.

Vidění se naplnila

Od toho dne se mi v životě začalo více dařit. Našla jsem si skvělou práci, takže jsem mohla finančně pomáhat mamince, která pak měla více času na sebe i na nás dvě. Otec se od nás po několika měsících odstěhoval, což pro mě i pro maminku byla velká úleva.

Uběhly dva roky a já jsem na jedné zábavě poznala Zdeňka – moc milého a sympatického muže. Byl na mě moc hodný a staral se o mě jako o nejvzácnější květinu. Po roce jsme se vzali a založili rodinu.

Jako první se nám narodila dcera Anežka a pak přišli ještě dva kluci – Jakub a Josef. Vedle svého manžela a dětí jsem našla štěstí a lásku, které mi, když jsem byla malá, tolik chyběly.

Dodnes jsem přesvědčená o tom, že za svůj báječný život vděčím právě té kouzelné dívence, která se mi tehdy u potoka zjevila, dodala mi sílu a ukázala mi, jak krásný život mě čeká.

Stanislava B. (59), Přibyslav