Až do nedávna jsem byla se svým vzhledem spokojená a nijak se nepozorovala. Před několika měsíci jsem se ale při pohledu do zrcadla vyděsila. Taková změna!

Přehoupla se mi padesátka, dostavilo se klimakterium a já ze dne na den zaznamenala povadlý obličej. Jako by najednou začala fungovat zemská přitažlivost. Říká se, že příroda skoky nedělá, u mě se to ale stalo.

Tváře najednou visely dolů, zvýraznily se nosoretní rýhy a zmenšily se mi oči. Zpanikařila jsem z toho strašlivého poznání, že už prostě stárnu. Tu noc jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem, jak bych ten proces zpomalila.

Musím něco udělat!

Nikdy jsem nechodila na kosmetiku, vystačila jsem si sama. Večer odlíčit, umýt, nanést noční krém, občas jsem si dopřála vyživující masku. Postavu si udržuji v normě, šedesát v pase už sice nemám, ale zároveň ani netrpím nadváhou. Měřím 175 cm a vážím 72 kg.

Dřív jsem mívala méně, ale postupně se ta kila nějak nabalila. Jím zdravě, snažím se hýbat, začala jsem cvičit každý den ráno. Psychicky se cítím stejně, jako ve třiceti. V tom rozdíl nevidím.

Jen mě zaskočily ty viditelné příznaky stárnutí a skutečnost, že lepší už to nebude. Naopak.

Pozoruji sebe i druhé

Najednou jsem se přistihla, jak pozoruju starší dámy kolem sedmdesátky. Na některých je i v tomto věku vidět, že bývaly velké krasavice. A říkám si, jak se asi smiřovaly s postupujícím věkem. Možná jsem povrchní a malicherná, že se takovými věcmi zabývám.

Hrozně by mě ale zajímalo, jestli se s tím smiřovaly bez problémů, nebo je taky občas přepadla depka? Na kosmetické zákroky ve smyslu plastických operací nebo vpichování čehokoli do kůže opravdu nejsem.

Budeme stárnout spolu

Jednou jsem seděla v kavárně, ve které si povídaly tři staré babky. Tvářily se spokojeně u dortíku a já na ně zase zírala. V duchu jsem si přála, aby mi bylo stejně jako jim, a neřešila jsem už nikdy, jak vypadám. Prostě bych si spokojeně jedla dorty.

Jak jsem tam tak seděla, najednou jsem ucítila pohled. Upřený a zkoumavý. Byla to žena v mém věku. Seděla sama stejně jako já. Přeběhla sympatická jiskra v očích a za minutu jsme si už povídaly.

Spojil nás společný problém – poprat se s procesem stárnutí, jak to jen půjde. Nevzdáme se bez boje! To se stalo naším krédem a připomínáme si ho každé ráno, když ženeme své tělo proti jeho vůli plavat do bazénu nebo po práci do posilovny. Ve dvou se to ale přece jen lépe táhne!

Zdena (52), Praha