Stírací los, který jsem dostala od vnuka k narozeninám, mě vůbec netěšil. A názor jsem nezměnila, ani kvůli padesátikorunové výhře. Když mě ale přímo v trafice pozval šaramantní pán na kávu, názor jsem měla najednou úplně jiný!

Oslava mých narozenin se blížila a mně nastaly, jako každý rok, malé galeje. Pohostit osm vnoučat a jejich rodiče, nebyl nijak snadný úkol. Zatímco moje kamarádky prostě upekly kuře nebo kachnu, a všichni se olizovali, u nás to tak nebylo.

Moji synové s rodinami vyznávali zdravý životní styl a s nějakou tučnou pečínkou bych úspěch rozhodně neměla.

Na oslavu jsem se netěšila

Vnoučata byla ještě vybíravější. Jedna vnučka vegetariánka a ta druhá dokonce veganka. Musela jsem na internetu nastudovat, v čem je rozdíl, abych se neztrapnila. Aby vnučky nevyvrátily oči k nebi a neprohlásily:

„No, babi…“ Dokud žil manžel, se vším mi pomáhal. Ne, že by přímo vařil, ale sedl si ke stolu, loupal brambory nebo krájel cibuli, a hezky jsme si spolu povídali. Už pět let mi moc chyběl a neuplynul jediný den, kdybych si na něho nevzpomněla!

Ale ani ti odpírači masa by mi nevadili, kdybych prostě našla jídlo, které by vyhovovalo všem. To ale nešlo. Vnuci totiž toužili právě po řízku, nebo té pěkně mastné kachně.

A připravit tolik chodů i se zákusky, aby všichni byli spokojení, znamenalo začít minimálně den předem. A to nemluvím o výslužkách. Krabice plné koláčků, celozrnných sušenek, nebo rovnou dortíků jen z ovoce. Byla to věda. Zlaté staré časy, kdy všichni nadšeně snědli, co jsem dala na stůl!

Los mě překvapil

V den narozenin jsem měla vše přichystáno a těšila se na hezký den, co mě snad čekal. Jen dárky, které jsem měla dostat, mi činily starosti. Bývaly dost podobné každý rok. Nějaký ten parfém, bonboniéra nebo poukaz někam, kam se mi zaručeně nechtělo.

Proto, když mi nejstarší vnuk Matyáš podával obálku, se mě zmocnily obavy. „Kam zase budu muset jet? Snad ne do nějakých lázní?“ přemýšlela jsem a měla co dělat, abych si zachovala úsměv na tváři.

K mému překvapení nebyla v obálce žádná poukázka, ale stírací los. Za pětistovku! „Takové mrhání penězi. Vždyť já stejně nic nevyhraju, to je jasné,“ řekla jsem mu a hned se dala do stírání. Matyášovi jsem totiž slíbila, že výhra bude jeho!

Nebo i jeho rodičů, pokud vyhraji nějaké ty miliony… No, výhra byla opravdu závratná. Rovných padesát korun!

Okamžitě se mi zalíbil

„Co s takovým bohatstvím budu dělat?“ smála jsem se, ale vnuk mi s ledovým klidem odpověděl: „No, výhru si vybereš v libovolné trafice a koupíš další los! Třeba vyhraješ, kdo ví!

Bude z tebe boháč!“ Oslava proběhla lépe, než jsem doufala a já hned v pondělí běžela do trafiky u nás na rohu. Neodradila mě ani dlouhá fronta. Nechápala jsem, co všichni ti lidé tady chtějí, ale v tom mě oslovil pán, který stál ve frontě za mnou:

„To jsou všichni kuřáci! Čekají na svoji drogu, došla jim přes víkend…Potřebují svůj příděl nikotinu!“ Rozesmálo mě to. Jak byl nekompromisní! Příjemně ironický a vtipný! Dali jsme se do řeči a moc hezky si popovídali.

Ten pán, Radek se jmenoval, se mi od prvního okamžiku zalíbil. Nebyl to žádný krasavec, ale měl takové milé a upřímné oči. A taky se stále usmíval!

Něco mi koupil

Litovala jsem, že jsem si do té trafiky nevzala na sebe něco hezčího. Měla jsem jen starý kabát a místo kabelky jen nákupní tašku. On se ale na mě tvářil, jako bych byla nějaká princezna, či co!

Vybrala jsem si svých padesát korun a nechtíc se s tím panem Radkem rozloučila. Šla jsem co nejpomaleji. To kdyby ho napadlo mě dohnat! Ale asi nenapadlo. Před trafikou mi už nezbývalo nic jiného, než odejít. V tom se za mnou ozval jeho hlas!

„Paní Vlasto, neutečte mi. Něco pro vás mám!“ volal na mě a v ruce se mu něco lesklo. Los! „Koupil jsem vám los. Třeba vám přinese větší štěstí, než ten první?“ smál se a hned pokračoval: „Mohla byste si ho setřít támhle v cukrárně. Pozval bych vás na kafe, kdybyste souhlasila…“

Místo pugétů samé losy

Měla jsem co dělat, abych radostí nezavýskla! Sama jsem se divila, co to do mě vjelo. V mém věku…U kafíčka a dortíku jsem los setřela. Nic jsem nevyhrála! „To se ale, Vlastičko, mýlíte. Vyhrála jste mě, to vám nestačí?“ laškoval Radek a já jen mlčky přikývla.

Jen mi všechno přišlo moc snadné. A příliš krásné, aby to byla pravda. Ale byla. Někdy se prostě dějí i hezké věci, ne jen ty ošklivé! S panem Radkem jsme se do té cukrárny vydali ještě mnohokrát. Vždycky mi přinesl na rande los. Prý místo kytky!

Ke svatbě jsem od něho dostala mimo prstýnku také jeden stírací los. Speciální, se snubními prstýnky! Opět jsem nevyhrála, ale vůbec mě to nemrzelo. Vždyť největší výhru jsem měla po svém boku. Svého milovaného Radka!

Vlasta Z. (65), Litoměřice