Nebyla to vůbec žádná radost, zdědit milion. Všichni něco potřebovali a žádali, abychom jim dali přednost před ostatními. Rozhodli jsme se peníze investovat. Koupili jsme si útulek!

Žili jsme si s manželem spokojeně. Naše dvě dcery nás obdařily pěti vnoučaty a dělaly nám jen samou radost. I s jejich manžely jsme byli spokojení, i když nějaká ta výhrada by se našla.

Luděk byl dle našeho mínění příliš přísný na děti a Lukáš zase takový mouchy snězte si mě. Ale nic jsme neříkali, hlavně že byly spokojené se svými manžely dcery, to bylo přece hlavní. Dobře se všemi vycházet a nedělat zbytečné rozbroje!

Tetu jsem navštěvovala jen z povinnosti

„Přišlo nám něco od notáře“ strkal mi manžel do ruky obálku a tvářil se zvědavě. Mně bylo jasné, co se děje. Před nedávnem mi umřela teta a v obálce bude jistě pozvánka k dědickému řízení. Nikoho jiného než mě, neměla.

Byla dost protivná, nepříjemná a neoblíbená. Žila už mnoho let v domově důchodců a já jediná ji jezdila navštěvovat. Bohužel, jen z povinnosti. Bylo mi jí líto, že je tak osamělá, ale lítost mě pravidelně přešla hned, když jsem otevřela dveře jejího pokoje.

Okamžitě na mě vychrlila pár jedovatých drbů, včetně stížností na personál, kvalitu jídla i chování její kolegyně z pokoje. Dámy měly postele hned naproti sobě a každý večer se musely pohádat. Jinak by ani neusnuly! Teď jsem si měla jít pro dědictví.

Co bude asi obnášet? Starý květináč a kufr krámů? Vůbec jsem netušila, že teta něco má.

K notářovi se mi nechtělo

„Nemohla bych se omluvit a dědictví se rovnou vzdát?“ ptala jsme se manžela. Trmácet se zbytečně sto kilometrů se mi vůbec nechtělo. Manžel byl proti. Prý, co kdybychom nečekaně zbohatli! Myslel to z legrace a já se také hned rozesmála. My a zbohatnout!

To dřív bude v pekle sníh! Jenže, mýlili jsme se oba. Po tetě zbyla spousta peněz. Po odečtení všech poplatků zbylo víc než milion! Když mi tu novinku notář sdělil, skoro jsem zapomněla dýchat. Byla jsem tak moc překvapená!

Celý život jsem spořila každou korunu. Na děti šila a pletla. U moře jsem byla jen jednou v životě a to ještě vlakem v Bulharsku. Cesta trvala skoro tři dny a zařekla jsem se tenkrát, že už nikdy! A teď je ze mě milionářka! Co si s těmi penězi počneme?

Euforie z bezpracně nabytého bohatství mi ale dlouho nevydržela. Připravil mě o ni, kdo jiný, než manžel.

Milion jim byl málo

„Prosím tě, není to ani na koupi chalupy, natož nějakého domku na vesnici! Rozdělíme peníze mezi dcery a bude!“ rozhodl, aniž by ho jen na chvíli napadlo, že se jedná o moje peníze a nikoli jeho. Měla bych tedy rozhodovat já, no ne?

Naštvalo mě to a nemluvila celou zpáteční cestu. Večer mě vztek přešel. Přece se nebudeme hádat kvůli penězům! Jenže, skutečné hádky nás teprve čekaly. Starší dcera totiž byla s třetinou částky nespokojená. Potřebovala víc! Alespoň půjčit.

Hned po ní přišla ta mladší. Že chce taky půjčit a pokud ne, přeruší s námi veškeré styky! „Vždycky jste měli radši Editu a na mě kašlali!“ vyčetla nám. Manžel se málem rozbrečel, jak ho ta slova mrzela.

A to netušil, že mi volal Lukáš, zeťák, že potřebuje nutně nové auto. Dostala jsem takový vztek, že mě ukrutně rozbolela hlava a musela si jít lehnout s mokrým hadrem na čele.

Nápad

„Tak tohle nemáme zapotřebí, musíme se těch prokletých peněz zbavit! Okamžitě!“ zavelel manžel a já souhlasila. Přemýšlela jsem, komu onu hezkou částku poslat. Nějaké charitě či nadaci? Potom mi padl zrak na našeho starého pejska Rudolfa.

Ležel tiše u mojí postele a všechno to bláznivé dění pozoroval svýma moudrýma očima. Bylo mu už patnáct let a špatně chodil, kvůli artritidě. Vlastně jsme na tom byli stejně. I mě všechno bolelo a trvalo mi čím dál déle, než jsem se ráno rozhýbala.

„Koupíme si útulek! Budeme se starat o staré pejsky a kočičky. A třeba i ty slepičky opelichané z klecí…“ navrhla jsem nadšeně a manžel se rozzářil. Můj nápad se mu okamžitě zalíbil.

Starost o zvířata nás stmelila

V plánu bylo sehnat pozemek a na něm postavit zateplené kotce. Ale štěstí nám přálo. Koupili jsme starý, napůl spadlý domek s velkou zahradou za městem, Na samotě. Majitel nám slevil, když slyšel naše plány o útulku. Také měl pejska!

Dokonce slíbil, že nám bude chodit pomáhat! Brzy jsme měli dvacet pejsků, pár kočiček, jednoho hada a dva ježky. Máme se po večerech stále co učit, abychom všechny svoje nové kamarády uměli dobře živit a nic nezanedbali! Zvířátka nám neustále přibývají.

Manžel věnuje každou volnou chvilku opravě domku, abychom se do něho mohli už na další zimu přestěhovat. A dcery? Omluvily se, obě. Vnoučátka nám pomáhají s pejsky a zeťáčci musí také přiložit ruku k dílu. Peníze nakonec nebyly prokleté, jak jsem si myslela. Přinesly mnoho dobrého!

Slávka L. (69 let), Ústí nad Labem