Blíží se krásný čas adventu a Vánoc. Říká se, že v té době by nikdo neměl být sám. Jak to ale udělat, když jste od narození uzavření a nepřístupní.

Už potřetí mě sousedka zve na kávu. Než stačím její pozvání vůbec nějak rozumem zpracovat, rovnou vrtím hlavou. Výmluva, že se mi to nehodí, protože mám zrovna nějakou práci, je naprosto nesmyslná. Vím to já a samozřejmě to moc dobře ví i moje sousedka.

Hodná a příjemná ženská, která se mým bručounstvím nedá odradit. A zkouší to se mnou znovu a znovu. Proč se tedy chovám tak nemožně? Vždyť někde uvnitř strašně toužím po lidech, po jejich společnosti, po opravdovém přátelství. Vždy mě ale zastaví mé vzpomínky.

Nevěř vůbec nikomu

Moje matka byla velice úzkostný a nevyrovnaný člověk. Odmala mě strašila světem kolem mě. Vyobrazila mi ho jako naprosto nepřátelské místo, kde na mě čeká jen samé nebezpečí.

Učila mě, že nemám nikomu důvěřovat, protože lidé jsou zlí, chtějí mě jen okrást a podrazit. Bohužel jsem jí to uvěřila. Byla v té době pro mě největší autoritou. Nejlépe mi bylo právě u maminky.

Problémy ve škole

Už na základce jsem měla několik spolužáků, kteří se chtěli se mnou kamarádit. Já je ale svým chováním od sebe neustále odháněla. Na střední škole jsem objevila Veroniku. Snažila se mě přesvědčit, že je opravdu moje kamarádka.

Vysvětlovala mi, že přítel je člověk, se kterým sdílíte své úspěchy i neúspěchy, radosti a starosti. Máte si s ním co říct, víte, že mu můžete kdykoli zavolat a on vám pomůže. Snažila jsem se, ale tak úplně jsem jí nevěřila.

Veronika to časem vzdala a já byla zase sama. Když jsem potkala Leoše, dlouho jsem váhala. Pak jsem ale usoudila, že vdát se je normální a že to patří k životu.

Můj chlad ho prý děsil

Leoše jsem svým způsobem měla ráda. Ale neuměla jsem mu to dát najevo. Navíc jsem mu podvědomě nedůvěřovala. Byl to muž a podle maminky, chlapi jsou proradní, využijí tě a zradí. Leoš to nejprve snášel statečně. Po dvou letech to ale vzdal.

Řekl, že jsem strašně chladná, nepřístupná a že už o dál nevydrží. Rozvedli jsme se. Potvrdil tak matčino tvrzení, že vás chlap nakonec stejně opustí. Ještě, že jsme neměli děti.

Stále jen v izolaci

Od té doby jsem zůstala sama. Vdávat se a mít děti jsem nechtěla. Měla jsem dobrou a zajímavou práci a na to jsem se upnula. Máme tam dobrý kolektiv. Občas společně zajdeme po práci do hospody. Ale i tam se pokaždé cítím tak trochu vyřazená.

Poprvé v životě se s těmi lidmi cítím celkem dobře, i když si k tělu nikoho z nich moc nepouštím. Vím, že potřebuji najít nějakou „spřízněnou duši“ . A to i s tím rizikem, že tvrdě narazím. Je čas zapomenout matčiny poučky a přestat se tak strašně bát.

Teď hned se zvednu a půjdu zazvonit na sousedku. Pozvu ji na kafe.

Libuše U. (57), Kladno