Svatba našich dvou vnuků ve mně budila obavy. Brali si oba krásné dívky, ale nikdo z nás nerozeznal, která ke komu patří.

Naši vnuci totiž byli úplně stejní a za ženy si brali také úplně stejné. Prostě, dvojčata si vzala dvojčata! Z blížící se svatby jsem měla trochu obavy. Moji vnuci, moc hezcí kluci, si měli brát dvě krasavice. Bohužel, také úplně stejné!

„Jak se v nich vyznáme? Jak je budeme oslovovat, abychom nebyli na té svatbě za úplné hlupáky?“ strachoval se můj muž, ale já musela všechny jeho otázky nechat bez odpovědi. Hlavou se mi totiž honily myšlenky na děti těch mých vnuků.

Budou si také tolik podobné? A co se i vnukům narodí dvojčata? To tady budeme mít najednou čtyři děti, které nerozeznáme?

Dcera si je pořád pletla

Byla to situace jako z nějakého hororu. Nebo, při troše štěstí, z veselohry! „Mami, já jsem úplně vyřízená, postěžovala si pár dnů před veselkou moje dcera. Myslela jsem, že je unavená z toho pečení svatebních koláčků. Ale ona měla na mysli něco úplně jiného.

„Přišla mi pomoct Hanka, ta od Petra, ale já ji oslovila Mařenko, to je ta druhá, od Pavla! Ona se málem urazila.

Prý si ji pletou se sestrou už od školky a myslela, že teď to bude jiné… Jenže, jak to může být jiné, když si jsou ty holky tak hrozně podobné?“ ptala se nešťastně.

Podobní už si nebyli ani trochu

Náš rozhovor zaslechl manžel. Dcera byla jeho miláček a tak nesnesl, aby se trápila. „Já to vyřeším!“ bouchnul dveřmi a byl pryč. Vrátil se až večer a tvářil se náramně spokojeně: „Všechno dobře dopadne, uvidíš!“ Na svatbě nás čekalo velké překvapení.

Nikdo s nikým si nebyl podobný! Hanička se nechala ostříhat a nabarvit. Se sestrou si ji už nikdo nesplete! A kluci? Pro jistotu si nechali na poslední chvíli vytetovat na krk malinký obrázek. Také každý jiný, to kdybychom si chtěli splést vlastní vnoučata…

Alena T. (75, Kopřivnice