Nikdy jsem nebyla nemocná a v práci nechyběla snad ani den. O to větší šok pro mě byl, když jsem vážně onemocněla. Čekalo mě ozařování! Odmítla jsem.
Vlastně mi skoro nic nebylo. Jen jsem se cítila jinak, než ještě před několika týdny. Taková slabá! Lehce jsem se unavila a spoustu věcí odkládala na neurčito. Už ráno jsem se těšila na večer, kdy si budu moct jít lehnout. Ani v práci to nebylo lepší. Nebavily mě už ani drby, které jsem si vždycky ráda od svých kolegyň ve výrobě vyslechla.
Bylo mi čím dál hůř
Moc dobře jsem věděla, že minimálně polovina z nich je vymyšlená, ale vždycky se mě zmocnila taková zvláštní radost, když jsem všechny ty klepy poslouchala. Člověk alespoň přišel na jiné myšlenky u pásu, kde byla celý den, celý měsíc a celé roky úplně stejná monotónní práce! Jediným kladem bylo, že jsem za tu práci dostávala víc než slušně zaplaceno, tak jsem si nikdy nestěžovala. V poslední době to ale bylo jiné. Jednou ráno jsem se už nemohla přinutit ani vstát z postele. Manžel jen nade mnou kroutil nechápavě hlavou: „Jdi už konečně k doktorovi! To nevidíš, že ti něco je? Přece není normální, že jsi pořád takhle unavená!“
Musela jsem nechtíc uznat, že má manžel pravdu. S těžkým srdcem jsem se vydala k lékaři. „Nic vám není, kupte si něco na bolesti a trochu odpočívejte!“ řekl mi a skoro se na mě ani nepodíval. Něco si zapisoval do těch svých lejster a už mi nevěnoval pozornost.
Ležela jsem a čekala
Sestřička, taková milá mladá holka, za mnou vyběhla z ordinace: „Kdyby vám nebylo do týdne lépe, určitě přijďte! Někam vás pošleme, ke specialistovi…“ Kývla jsem, že děkuju, ale její radu jsem rozhodně neměla v úmyslu poslechnout. Vzala jsem si dva dny dovolené a prospala je. Ráno, když jsem měla jít do práce, se mi udělalo na omdlení. Skončila jsem rovnou v nemocnici! Udělali mi spoustu vyšetření a závěr byl zdrcující. Měla jsem zhoubnou nemoc a čekaly mě ozářky! „Prosím tě, nedělej z toho tragédii. Dneska umí medicína zázraky, Za chvíli budeš zdravá jako rybička“ domlouval mi manžel, ale já mu na očích moc dobře viděla, že si tak jistý není. Podepsala jsem revers a odešla z nemocnice po svých. Taxíkem jsem dojela domů a ulehla do postele. Chtěla jsem zemřít v klidu! „Mami, co to vyvádíš“ uslyšela jsem nad postelí hlas svojí dcery. Čekala svoje první dítě a byla už pěkně kulatá. Skoro se ke mně nemohla, chudák, už ani sklonit.
Manžel se o mě staral
Hádat jsem se s ní nechtěla, ale omlouvat se také ne. Byla to moje věc, no ne? Ani manžel nebyl z mého návratu nadšený. Dokonce si zavolal na pomoc syna, který byl v té době v zahraničí. Přerušil ty svoje věčné cesty po světě a přijel jako na koni. „No vida, k čemu je taková nemoc dobrá,“ pomyslela jsme si spokojeně. Jen jsem litovala, že už nemám sílu mu něco dobrého upéct. Třeba jeho oblíbené buchty s povidly! Dny rychle ubíhaly. Ležela jsem celé dny v posteli a čekala na smrt. Dokonce jsem každému z rodiny napsala dopis na rozloučenou. Aby všichni věděli, jak jsem je měla ráda! Manžel mě opatroval, jak nejlépe mohl. Mačkal mi do skleničky pomeranče, abych měla vitaminy a pouštěl veselohry, abych přišla na jiné myšlenky. Já ale měla v hlavě jen svoji blížící se smrt. Jednou jsem se vzbudila pozdě odpoledne a v pokoji jsem měla návštěvu. Byla to ta sestřička z ordinace mého obvodního lékaře. Pomyslela jsem si, co mě otravuje? Bude mě přemlouvat, abych šla do nemocnice? Nebo mi přinesla nějaké léky?
Sestřička mi domluvila
Zvědavě jsem se jí na to zeptala. Ona se nadechla a spustila: „Víte, že jste pěkný sobec? Trápíte celou rodinu. Váš manžel už u nás byl několikrát a o dceři ani nemluvě. Je na tom teď moc špatně!“ Vůbec jsem nechápala, co mi říká. Vždyť dcera vypadá tak spokojeně, těší se na příchod miminka! Opak byl ale pravdou. Sestřička mi vysvětlila velmi rychle, jak se věci doopravdy mají: „Vaši dceru opustil manžel a má v těhotenství nějaké komplikace!“
Byla jsem s z té zprávy úplně šokovaná. Přece nemohu tu nebohou holku nechat v tom všem samotnou! Jako by do mě trefil blesk. Jako by do mě natekla energie, které se mi nedostávalo. Poprosila jsme sestřičku, aby mě doprovodila do nemocnice. Odvezla mě tam vlastním autem, prý abych si to nerozmyslela. Ozářky nebyly tak strašné a trvaly jen pár týdnů. Potom mě z nemocnice propustili. Ještě nemám vyhráno, ale všechno je na dobré cestě! Vnučka se narodila zdravá a já mohu dceři se vším pomoct!
Daniela B. (59), Chrudim
