Byla jsem dlouho sama. Bylo mi bezmála čtyřicet a žádný nápadník na obzoru. Už jsem málem nad tím vším udělala kříž.

Cítila jsem se čím dál hůř, dokonce jsem se rozhodla navštívit psychiatra, protože jsem měla pocit, že jsem v zajetí depresí. Ani práce mě nijak zvlášť nenaplňovala – dělala jsem účetní v jedné větší firmě. Kolegyně se ke mně chovaly hezky, jenže neměly čas.

Jak ráda bych šla po práci na kafíčko, na víno. To se poštěstilo jednou za dva měsíce. Kolegyně po práci utíkaly do škol a školek, za partnery, nakupovat. A to mi ještě často říkaly:

„Jitko, ty se máš, že nemusíš pořád lítat jako blázen.“ Pokaždé jsem zesmutněla a pomyslela si: Co bych za to dala! Navenek jsem ale předstírala, že mi to nevadí.

Ošklivka jsem nebyla

Na otázku, proč se mi muži vyhýbají, jsem stále nemohla nalézt odpověď. Opravdu jsem si připadala docela hezká. Možná jsem měla o několik kilogramů a centimetrů navíc, ale abych se kvůli tomu nevdala? To mi připadalo kruté.

Vždyť se provdaly i spolužačky připomínající kredenc. Maminka tvrdila, že si za to mohu jen já sama. Prý jsem nesmyslně zahořklá, přísná, posmutnělá. Ještě ke všemu mi za příklad dávala mladší sestru Irenu, která je úplně jiná než já. Neustále mi opakovala: „Podívej se na Irenku, ta to s chlapci umí!“ Měla jsem toho po krk.

Sestra se vdávala

A pak se naše Irenka vdávala. Ne že bych jí to nepřála, ale tím více mi to připomnělo mou samotu. A tak jsem si chtěla na sestřinu svatbu obléct staré šedivé šaty, ve kterých jsem vypadala jako typická myš.

Plán zhatila moje maminka, která mi koupila šaty světle fialové barvy, sahající těsně pod kolena. Musím říct, že byly krásné. Když jsem si je v den svatebního obřadu oblékla, musela jsem se pochválit a uznat, že mi to sluší. Svou práci odvedl i šikovný kadeřník.

Okouzlující svědek

Svatba se konala na louce poblíž naší chaty, na Irenčině milovaném místě. Nevěsta vypadala úchvatně, louka byla plná barevného kvítí, z trávy svítily bílé hlavičky kopretin a zlaté pampelišky.

Když řekla Irenka budoucímu manželovi své tiché ano, po tvářích se mi koulely slzy. Plakala jsem nejen radostí nad sestřiným štěstím, ale také žalem nad svým smutným osudem. A pak, ještě přes slzy, jsem si všimla Ivanova (ženichova) svědka.

Zalíbil se mi na první pohled. Vysoký, tmavovlasý, nejspíš mladší než já.

Plané naděje

Svatební hostina se konala ve výletní restauraci, která měla nádhernou polohu, byla schovaná na lesní mýtince u jezírka. Pohádkové místo. Tančilo se uvnitř i na terase. Bylo nás dohromady asi dvacet.

Ve svém pesimismu jsem předpokládala, že si se svědkem vyměníme jen dvě tři zdvořilostní fráze, a tím to skončí. Překvapilo mě, že se to odehrálo úplně jinak. Jakmile kapela začala hrát a nevěsta se ženichem si odbyli povinné sólo, přišel mě poprosit o tanec.

Užasle jsem souhlasila. Zachytila jsem maminčin pohled plný naděje. Zjevně prosila pánbíčka, aby ta její stará panna konečně sehnala chlapa.

Splynuli jsme spolu při tanci

Tančili jsme na terase. Romantické melodie musel slyšet celý les. V tu dobu jsme toho jeden o druhém ještě moc nevěděli. Nic nenasvědčovalo tomu, že by byl ženatý. Byl truhlář a jmenoval se Michal.

Vyprávěl mi, že udělal sestře zahradní nábytek a mamince, že vyrobil celou kuchyň. Modlila jsem se, aby nepřišlo na řadu vyprávění o tom, čím vylepšil příbytek přítelkyni, ale nepřišlo.

Až do svítání

Kapela hrála dlouho do noci. Ke konci jsme na terase tančili už jen my dva, ostatní odešli spát. My s Michalem nešli spát vůbec. Když hudba utichla, sedli jsme si do proutěných křesílek a povídali si. Byl okouzlující a byla s ním legrace.

Opatrným výslechem jsem zjistila, že je o čtyři roky mladší než já. A bez závazků. Řekla jsem mu, že krásně tančí, na což odpověděl, že doufá, že jsme spolu netančili naposledy. Málem jsem během svítání umřela radostí.

Opojný pocit štěstí

Do týdne se ozval. Div jsem neomdlela, jakmile v mém bytě zazvonil tolik očekávaný telefon. Skoro jsem upadla, když jsem k němu běžela.

Pověděl mi, že se v té výletní restauraci, kde jsme tančili na svatbě, koná v sobotu další taneční večer, a jestli prý má rezervovat stůl pro dva. Srdce mi bušilo jako šílené. Musela jsem se nejdřív zklidnit, abych nezařvala:

„No jistě!“ Zbývajících několik dní jsem věnovala intenzivnímu vylepšování vzhledu a garderoby. Navštívila jsem kadeřníka, kosmetičku, několik butiků. Myslím, že jsem nakonec opravdu zkrásněla, ale nebylo to zdaleka jen novými šaty a střevíčky. Bylo to štěstím.

Miminko nás zachránilo

Chodili jsme tančit pravidelně. Byla jsem zamilovaná jako školačka. Jen jsem se strašně bála, aby nám naše štěstí nic nepokazilo. Po třech měsících jsem se nastěhovala k němu, a pak přišlo to, čeho jsem se bála.

Byla jsem pozvaná na seznamovací oběd k jeho rodičům. Moji rodiče už Michala docela dobře znali, já měla projít tím děsivým testem poprvé. Jeho matka měla bohužel na obličeji napsáno, že s tím, co se děje, nesouhlasí.

Pochopila jsem, že se jí nelíbí, že jsem starší. Z návštěvy jsem odcházela jako opařená. Říkala jsem si, že je to konec, že s tchyní nenaleznu společnou řeč. Situace se vyřešila překvapivě rychle. Otěhotněla jsem. A budoucí babička se mohla zbláznit radostí.

Jitka B. (59), Plzeň