Já a Andulka jsme spolu kamarádily už hezkou řádku let. Proto mi nemohlo uniknout, že se v jejím domku děje něco divného. Že to však skončí zásahem policie, by mě ani v tom nejhorším snu nenapadlo.

Přibývající roky nezastavíš a my, dříve narození, to víme ze všech nejlépe. Když se mě přehoupla sedmdesátka, už to zkrátka nebylo jako dřív. Špatně se mi chodilo, takže jsem trávila čas nejraději doma u televize nebo zahrádce.

Ještě že jsem měla hned vedle kamarádku Andulku, která stejně jako já ovdověla, příliš brzy.

Občas jsme spolu prohodily pár slov

Nebyl den, abychom spolu neprohodily alespoň pár slov přes plot, někdy jsme si u mě v kuchyni vypily kávu, nebo u ní sledovaly naše oblíbené seriály. Protože jsme si měly pořád co povídat, tak by nás ani ve snu nenapadlo, abychom se cítili osamělé nebo smutné.

To se ale před nějakým časem změnilo. Protože jsme jedna druhou znaly už hezkou řádku let, nemohlo mi uniknout, že je Andulka v poslední době nějaká nervózní. Jednoho dne jsem proto z města přinesla pár dortíčků a pozvala Andulku k sobě domů.

„Tak se přiznej, co tě trápí?“, uhodila jsem na Andulku, hned jak se zakousla do lákavého větrníků.

Andulka nebyla zrovna nadšená

Moje kamarádka se ještě chvíli pokoušela vykroutit z mých otázek, až mi nakonec přece jen řekla pravdu. Její syn Petr, mimochodem moc hodný kluk to kdysi byl, měl o Andulku starost a tak se rozhodl, že by bylo nejlepší, kdyby se k ní nastěhovali „mladí“.

Tedy její vnuk Láďa se svou přítelkyní. Láďa by to měl odsud kousek do práce, jeho slečna taky, a navíc by Andulce pomohli s údržbou domku, s nákupy a na zahrádce. Copak o to, nabídka to byla na první pohled docela lákavá.

Jenže jak jsem pochopila z Andulčina výrazu, moje kamarádka tím zrovna nebyla nadšená.

Byl hotové budižkničemu

Doma měla svůj svatý klid a o Láďovi si už dlouho myslela své. Zkrátka ten kluk byl podle ní hotové budižkničemu, kterého měli rodiče plné zuby, a tak se ho tímto elegantním způsobem pokusili odstranit z dohledu.

Už už to vypadalo, že si Andulka obhájí svou samostatnost, když v tom jednoho dne upadla na chodníku, šeredně se potloukla a zlomila si nohu. A protože za žádnou cenu nechtěla zůstat v nemocnici, musela pod svou střechou přivítat Láďu a jeho dívku.

Jakmile jsem ty dva poprvé uviděla, hned mi bylo jasné, že jsou to dost pochybné existence.

O kamarádce jsem dlouho neslyšela

Oba byli od hlavy až k patě oba potetovaní. Já vím, že člověk nemá soudit knihu podle obalu a že dnes mladí chodí oblékaní všelijak, ale Láďa a jeho přítelkyně opravdu nevypadali a ani se nechovali jako slušní lidé. Nikdy jsem je třeba neviděla jít do práce.

Jen se tak bezcílně potloukali po okolí a domů místo nákupů pro Andulku nosili basy piv. Navíc mi brzy přišlo divné, že jsem o své kamarádce už několik dní neslyšela nic určitého.

Pokaždé, když jsem se Ládi zeptala, jak se Andulka má, nebo jestli něco nepotřebuje, tak mi jen řekl, ať si hledím svého. Když už to takhle trvalo druhý týden, svěřila jsem se se svými obavami synovi, který přijel v neděli na návštěvu.

Starosti nebral na lehkou váhu

Můj Jiřík je naštěstí hodný kluk, který nikdy nebral na lehkou váhu mé starosti. Jak si tak v kuchyni míchal kávu, opatrně pokukoval směrem k sousední zahradě. Jakmile uviděl, že z Andulčina domku vychází Láďa, velice zpozorněl.

„Rád bych se pletl mami, ale myslím, že právě tenhle mladík nedávno zveřejnil na sociální síti video, jak bije a kope nějakého pejska.“

Báli jsme se o Andulčin život

Jakmile jsem ta slova uslyšela, krve by se ve mně nedořezal. Vždyť pokud to byla pravda, tak se určitě jednalo o Azora, Andulčina milovaného teriéra.

Byla jsem přesvědčená, že pokud byl Láďa schopný týrat nevinnou tvář, tak se určitě nechoval hezky ani ke své babičce. Následující hodiny bohužel ukázaly, že jsem se nemýlila.

Jiřík totiž okamžitě zalarmoval policii, takže netrvalo dlouho a dva urostlí muži v uniformách zazvonili u Andulčina domu. A nenechali se odbýt, i když je Láďa nechtěl pustit dovnitř. Vždyť tady byl určitě v sázce nejen život Azora. Všichni jsme se zcela oprávněně báli, jak se daří mé kamarádce Andulce.

Připravili ji o všechny úspory

Bohužel, Andulka nebyla v dobrém stavu. Jak jsme se později dozvěděli, Láďa a jeho slečna zneužili faktu, že se kvůli zlomené noze nemůže hýbat, a během několika málo dní ji dokázali připravit téměř o všechny úspory.

Navíc jí za celou dobu své „péče“ téměř nedali najíst a o nějakém pitném režimu také nemohla být ani řeč. Když policisté objevili Andulku v ložnici vzadu v domě, byla podchlazená a dezorientovaná.

Pochopitelně následoval okamžitý převoz do nemocnice, kde jsem svou kamarádku alespoň občas navštěvovala. Při každé takové příležitosti jsem si stále kladla otázku, jak něco takového může udělat člověk člověku. Tím spíš, že se jednalo o vlastní krev.

Odsouzen na dva roky

Pochopitelně jsem si také vyčítala, že mi skutečně trvalo několik dní, než jsem si uvědomila, že v sousedním domku není něco v pořádku. Naštěstí se Andulka po nějakém čase uzdravila, alespoň po fyzické stránce, a po rehabilitaci se mohla konečně vrátit domů.

Zda se uzdraví její srdce, je ale stále ve hvězdách. Naštěstí má mě a svého Azora, který dobu její hospitalizace přečkal u mého Jiříka. A Láďa?

Ten byl odsouzen za týrání svěřené osoby na dva roky nepodmíněně a v současné době může své svědomí zpytovat ve věznici na Borech.

Vilma T. (73). Ústí nad Labem