Poprvé jsem usedla do svého nového krasavce a kochala se jeho vzhledem i vůní. Nenapadlo mě, že o chvíli později budu plakat na křižovatce plné houkajících aut. Moje auto stávkovalo a já byla bezradná!

Můj manžel nesouhlasil, když jsem ho seznámila se svým plánem na pořízení autíčka. Výlučně mého autíčka! Už mě nebavilo se neustále doprošovat o to jeho. Velké, staré a ufuněné!

Žabáček stávkoval

„Kam bys sama jezdila. Já tě svezu!“ říkal vždycky, ale já moc dobře věděla, co to znamená. V jeho řeči jen to jediné: „Nepůjčím ti svoje auto, na to zapomeň!“ Vznášel jeden argument za druhým, proč druhé auto nekupovat.

„Ty si budeš jezdit po výletech a já sedět doma?“ ptal se výhrůžně, ale mě to jen utvrdilo v předsevzetí něco pro sebe udělat. Měla jsem snad taky právo na trochu radosti… „Tak hodně štěstí!“ popřál mi prodavač v autobazaru a podal klíčky.

Usedla jsem do nablyštěného zeleného Žabáčka, jak jsem si svoje autíčko okamžitě pojmenovala, a odvážně vyjela. Vše šlo hladce, ale jen chvíli. První křižovatka se mi stala osudnou. „Tak už jeď!“ ozval se mužský hlas za mnou, ale zanikl v hlasitém troubení. Zůstala jsem stát na křižovatce a blokovala provoz!

Slzy vždycky pomohou

„Zachovej klid,“ nabádala jsem se a roztřesenou rukou točila klíčkem v zapalování. Nohou mačkala spojku, plyn a dokonce i brzdu. Nic. Jedno velké, obrovské nic! Troubení neustávalo a pohrdlivá gesta okolních řidičů jsem raději přehlížela.

Ostatně, přes proud slz, který se mi z očí řinul jako vodopád, to ani nebylo tak těžké.

„Paní, stalo se vám něco?“ ťukala mi na okénko o hodně starší paní, než jsem byla já. Mohlo jí být klidně přes osmdesát! Její milý vrásčitý obličej mě uklidnil. Otevřela jsem dveře, vystoupila a ona si sedla za volant. Za chvíli moje autíčko spokojeně vrnělo.

Nastartovala mi! „Kouzelná babička,“ pomyslela jsem si, když zmizela jako pára nad hrncem. Dodnes netuším, kde se tam vzala!

Barbora D. (62), Děčín