Říká se, že ti, kdo vyhrožují sebevraždou, to nikdy neudělají. V největším nebezpečí jsou lidé, kteří se uzavřou se svým trápením do svého nitra a mlčí…

Vdávala jsem se mladá a ve svých jednadvaceti letech jsem už čekala druhé dítě. Pro moji generaci nic neobvyklého. Starší byla Janička a o rok a kousek mladší byl Jiřík. Děti rostly jako z vody a ani jsme se nerozkoukali a byla tu první svatba.

Janička se vdávat musela a za pět měsíců po svatbě se narodil náš první vnouček Honzík. Vnoučka jsme s manželem hlídávali o víkendu a v létě jsme si ho braly na chalupu, aby byl co nejvíce na čerstvém vzduchu.

Poslední léto, které jsme trávili všichni společně na chaloupce s Janičkou a jejím manželem Lubošem a samozřejmě naším vnoučkem, bylo něčím jiné. Jana byla zamlklá a velice nepřístupná. Mnohem méně se smála a Luboš toho také moc nenamluvil.

Říkali jsme si s manželem, že možná mají menší krizi. Přemýšleli jsme, jak dceři pomoci., ale nakonec jsme usoudili, že se do ničeho nemůžeme míchat, že si vše musí vyřešit sami. Přišlo září a Honzík nastoupil do první třídy. Nemohl si vůbec zvyknout.

Už byla polovina listopadu a stále se nemohl smířit s tím, že musí chodit do školy. Jana z toho byla nešťastná. Přiznávala, že to nezvládá. Navíc začala zetě podezřívat z nevěry. Nějak se nám to nezdálo.

Musím však připustit, že jsme více věřili Lubovi, který se nám dušoval, že to není pravda. Vůbec nechápal na základě čeho k tomu jeho žena dospěla.

Kdo nám volá v noci?

Byl to zeť a téměř neslyšitelně nám sdělil, že je Janička mrtvá. Nerozuměli jsme tomu. Požádal nás, abychom přijeli a vzali k sobě Honzíka, aby tomu všemu nebyl přítomný.

Byly dvě hodiny ráno a my vyrazili taxikem přes celou Prahu, aniž bychom tušili, co se vlastně stalo. Když jsme přijeli k paneláku, bylo tam několik policistů a stál tam také pohřební vůz. Před domem byla natažení policejní páska.

Bylo jasné, že se něco stalo, ale stále jsme ještě neměli ani nejmenší tušení, oč jde. Policisté nás nechtěli pustit do domu, když se však vysvětlilo, za kým jdeme, tak nám vstup povolili.

Dojeli jsme výtahem do patra, kde dcera bydlela, jen jsme zaklepali na dveře. Přišel nám otevřít policista. Vešli jsme do kuchyně, kde a tam se dozvěděli, že naše Jana vyskočila z balkonu. Utíkala jsem ke dveřím, abych se přesvědčila, že je to pravda.

Na balkoně jsem se totálně zhroutila. Pohled z desátého patra dolů mi nabídl ten nejkrutější pohled, jaký je možný snad jen ve filmu… Honzík už nespal a převlékal se z pyžamka do tepláčků a balil si malý raneček, protože už věděl, že s námi odjede. Vycítil zmatek a závažnost situace, ale nechápal, co se děje.

Zvyknout si nelze…

Snažili jsme se naplnit Janiččino přání tak, jak bylo napsáno v dopisu na rozloučenou. Chtěla, abychom vnoučka vychovali, jak nejlépe to půjde. Popsala, jak se poslední týdny trápila, že už opravdu nemohla dál.

Prosila všechny, abychom jí odpustili a vzpomínali na ni v dobrém. Z řádků bylo patrné, že její duše byla opravdu churavá. Po pohřbu si Luboš vzal zpět k sobě Honzíka a my jsme mu pomáhali, jak jen to šlo.

Chlap s dítětem nemůže být sám, a tak jsme novému vztahu nebránili. Po třech letech vstoupil do manželství s Ivankou, která si do manželství přivedla také syna Tomáše z předchozího vztahu. Mezi kluky byl necelý rok, ale nechodili do stejné třídy.

Náš Honza byl mladší. Krátce po svatbě začala novomanželka Luboše přemlouvat, aby se odstěhovali z Prahy. Jemu se nechtělo, ale láska mocná čarodějka udělala své a celá rodinka se odstěhovala až do Krkonoš.

Čas šel a kluci byli najednou v pubertě a nebylo to s nimi jednoduché. Velmi se nám stýskalo a Honzíkovi také. Naše vztahy se začaly nabourávat a vůbec jsme nevěděli proč.

Vyvrcholilo to na rodinné sešlosti u nás na chalupě, kde se dostal Luboš do velkého sváru s naším synem Vojtou. Nakonec jsme je museli od sebe odtrhávat. Ráno bývalá zeť odjel bez rozloučení. Bylo jasné, že se už asi tak často nebudeme vídat.

Vnuka jsme pak viděli už jen o prázdninách, ale často jsme si volali. Vždy říkal, že až mu bude osmnáct, že se k nám přestěhuje.

Konečně zase spolu!

Honza chtěl strašně moc zpět do Prahy a celé čtyři roky se těšil na to, až bude plnoletý. Nechtěl už s otcem a jeho ženou bydlet, přestal si rozumět i s Tomášem. Těsně před osmnáctými narozeninami jsme mu zaplatili řidičský kurz, který na první pokus obhájil.

Měli jsme velkou radost. Koupili jsme mu starší auto, aby za námi mohl častěji jezdit. Chtěl s námi bydlet co nejdříve, ale nakonec jsme se dohodli, že by se měl doučit a neměnit školu krátce před závěrečnými zkouškami.

Přizpůsobovali jsme byt, aby se u nás cítil dobře. Syn Vojta se oženil a odstěhoval ke své manželce. Bylo mu už přes třicet a jeho manželce o dvanáct let více. Vzhledem k tomu jsme už další vnouče neočekávali. O to více jsme se snažili, aby Honzík bydlel u nás.

Lubošovi se to příliš nelíbilo, ale vzhledem k tomu, že se vnuk neustále dohadoval s macechou, tak to nakonec přijal. Ona s jistou vypočítavostí jeho odchod podporovala. Když poprvé jel autem z Krkonoš k nám do Prahy, báli jsme.

Neměl mnoho řidičských zkušeností. K našemu překvapení přijel na čas a v naprosté pohodě. Smál se, že se není čeho bát.

Osud neměl slitování

Nadešel den závěrečných zkoušek. Jak se říká, stáli při něm všichni svatí. Výuční list měl v kapse. Všichni jsme byli šťastní. Nejdříve to zapil s kamarády v Krkonoších a už za dva dny mířil do Prahy., aby se poptal po místu.

První týden našeho společného soužití byl úžasný. Jediný náš vnuk měl veškerou naši pozornost. O víkendu se vydal k otci pro zbytek svých věcí, které se nevešly do auta.

Hned jak dojel do Krkonoš, zavolal, že je v pořádku na místě, a že ještě neví, zda přijede v neděli v podvečer či až v pondělí dopoledne. Druhý den odpoledne opět volal.

Byl strašně naštvaný a řekl mi, že přijede ještě dnes domů, prý se všichni pohádali a on tam s nimi nebude. Chtěla jsem, aby před cestou trochu vychladl, ale nebyla s ním řeč. Byla jsem jako na trní. Chodila jsem nervózně po bytě, a měla neblahé tušení.

Strach se stále zvyšoval a ponoření do černých myšlenek přerušil až zvonící telefon. Byl to Luboš a ponurým hlasem nám oznámil, že měl Honza těsně před Prahou nehodu a právě ho operují. Okamžitě jsme za ním jeli do nemocnice. Byl ještě na sále.

Nikdo neměl žádné informace. Lékař konající službu nám vysvětloval, že musíme vydržet. Poznamenal však, že Honzův stav je velice vážný. Za necelou hodinu vyšel první lékař z operačního sálu. Ihned jsem k němu běžela. Jen polohlasně řekl:

„Jen mi to moc líto.“ Neporozuměla jsem, že tímto vyjádřil tu nejsmutnější zprávu, kterou jsme již jednou s manželem slyšeli. Náš vnuk zemřel. Prázdnota v srdci i v duši!

Před léty jsme přišli o dceru, která po sobě nechala malého kloučka, který chodil do první třídy.

Vyrostl z něho slušný člověk, který ctil matčinu památku a dobré zásady, avšak v rozčílení za volantem zaplatil daň nejvyšší… Říkali jsme si s manželem, že už nemáme pro co žít. Že náš život skončil.

Když za námi před dvěma měsíci přišli na nedělní oběd syn Vojta se svou ženou, ani jsme v první chvíli nevnímali, co nám ti dva říkají. Když nám ale zopakovali, že je snacha navzdory svému věku těhotná, vyhrkly nám slzy. Brečeli jsme s manželem jako malé děti.

Karla V. (64), Praha