Mám doma velkého spáče. Šlofíčka po obědě si musí dát pokaždé, nic s ním nehne. Dokonce ani řádění vnoučat ho jen tak neprobudí. Pak si dá „kousek před večeří.

Jestliže někdo „kousek“ říká jednomu pivu, manžel to má jako označení pro půlhodinku spánku před večeří. Bez toho by mu nechutnalo, měl špatnou náladu a to přece já nechci. Martin je prostě velký spáč a ty prospané hodiny bere jako něco, co dělá pro mne.

Nevím, jak k tomu přišel, ale na druhou stranu je to pravda. Mám klid. Odpoledne poklidím a před večeří se mi nikdo neplete v kuchyni s věčnými otázkami co bude k večeři.

Slyšela jsem, že by to věčné spaní mohla být i nemoc, strachovala jsem se o něho, ale doktor na středisku mě uklidnil. Když prý manžel nespí za chůze nebo nedej bože za volantem, není to nic vážného. Martinovo tělo prostě jenom potřebuje spánek.

Pořád stejný

Když s někým chodíte, držíte se za ruku, prostě randíte, ani vás nenapadne, že jste s někým, kdo vedle vás usne jako dřevo a neprobudí ho ani kanón.

Martin byl vždycky pozorný, držel mi dveře, do schodů chodil za mnou a přistrkával mi židle, když jsem si sedala ke stolu. Dneska se už takové pozornosti nenosí.

Svádí s to na ženy, že pořád melou o rovnoprávnosti, ale já si myslím, že jsou dneska chlapi víc buranští nebo si prostě s pozornostmi k ženám nevědí rady, tak to všechno zrušili. Prý, abychom se jim mohli vyrovnat. Jak bychom mohly.

Chodí snad v sukních, abychom za nima chodily do schodů a nikdo se jim pod ně nedíval? A kdyby zaškobrtli, copak bych já ten pád Martina mohla zabrzdit? Rozplácli bychom se oba. Naštěstí Martin je pořád stejný a nedá na nějaké novoty.

Jeden trik funguje

Jenom mě trochu trápí to věčné spaní. Už jsem si na to zvykla. Dokonce vím, že když kolem něho řádí naše vnoučata, křičí a honí se, prostě dělají rotyku, jeho to nevzbudí. Nevím, jak je to možné, ale jeden trik funguje. Stačí přijít k němu blíž a šeptat.

To slyší a někdy také reaguje. Není to stoprocentní trik, ale funguje.

„Pojďme si udělat pěkný večer,“ lákám manžela. „Jen tak při svíčkách. Otevřeme lahvinku, budeme popíjet a povídat si. Jako za mlada.“ A dostanu sprchu.

„Promiň, zlato, jsem strašně utahaný a potřebuju se vyspat,“ zívne, abych nebyla na pochybách, že chce opravdu spát. Co asi dělal celý den, možná se zeptáte. Ráno vstal v půl dvanácté a hned pustil televizi, aby byl v obraze. Pak se rozhlédne rozespale kolem.

„Kolik tu dneska máme dětí?“ zeptá se aniž by ho to nějak příliš zajímalo. Sní trochu polévky, ze svíčkové udíbne, dá tak dva knedlíky a už se chystá jít si lehnout. Někdy se nečekaně probudí a pustí televizi, kterou jsem předtím vypla.

Projde se po bytě, vykoukne z okna na zahradu a zeptá se bez zájmu: „Kolik tu dneska máme dětí?“ Myslí vnoučata. Možná se budete divit, že spolu máme dva syny.

Můžu si za to sama

Martin vždycky nebýval takový spáč. Možná jsem si všechno zavinila sama. Byla jsem taková máme kvočna. Když se narodil David, moc jsem nevěděla jak na to. le na to nakonec mámy nějak instinktem přijdou.

Martin mi nabízel tenkrát pomoc, ale já ho, asi vyplašená, že by tomu křehkému stvoření ublížil, odháněla. „Radši si lehni,“ říkávala jsem do té chvíle než s nabízenou pomocí přestal. Když se narodil Šimon, už jsem byla zběhlou matkou a se vším si věděla rady.

Martin to zase zkoušel, ale já ho odháněla. „Vím už jak na to, nepřekážej mi tu,“ rozčilovala jsem se. „Jdi si radši lehnout nebo se dívej na televizi,“ doporučovala jsem manželovi. Tak co se teď divím?

Vnoučata jsou zlatíčka

David ani Šimon nejsou takoví spáči, obdařili nás každý třemi vnoučaty. Manžel je na ně náležitě pyšný, možná, řekla bych, to i trochu přehání. Martin si díky tomu říká zakladatel rodu, jako by to záleželo na něm.

Ale on chce jenom nějak zdůraznit, že byl jediný chlap v jejich rodině, když jim otec tragicky zahynul. A protože byl najednou jediný mužský v rodině se třemi sestrami a maminkou, naučil se je ochraňovat, být k nim pozorný. Vnoučata miluje.

Když ta se sejdou, je to neuvěřitelné jedno klubko čertů. Strašně ráda se s ním přetahují. Martin jim všechno odpouští, i to, že ho tahají za uši, ale částečně i proto, že ty jejich lumpárny prospí. Ale jsou to i moje zlatíčka, kterým občas foukám bebíčka a osušuji slzičky.

I kdyby se střílelo

Mohli by nás klidně vykrást, protože Martin, když to zařízne, neslyší. To já mám docela lehké spaní, takže by to zase bylo na mně, jako vždycky. Tuhle si sousedi udělali na zahradě nějakou slavnost.

Vůně grilovaného masa se táhla kolem, sliny se nám všem sbíhaly. Děti loudily, že také chtějí grilovat, tak jsme se smluvili, že si uděláme na druhý den na zahradě také piknik. Nadšeně skákaly kolem spícího dědy.

Ani to s ním nehnulo, jen se ohnal ve spánku po mouše, která u přistála na nose. Jen Pajda začal být neklidný. Pofňukával, jako by cítil nějaké nebezpečí. To už se ozvala první rána a náš pejsek zmizel pod gaučem.

Děti se vyvalily na zahradu pozorovat ohňostroj u sousedů. Také nás mohli varovat. Byly to rány jak ve válečném filmu a Martin nic. Byl zařezaný jako dřevo. Jak už jsem se zmínila, i kdyby mu za zadkem stříleli z kanónu, nedá se vyrušit.

On tomu dokonce říká spánek spravedlivých. Tak to trochu přešlápl, ale co, ať si v důchodu pospí, vždyť si to zaslouží za to, jak se o nás staral.

Helena T. (63), Kutná Hora