I když jsem se na klid a pohodu v důchodu těšila, realita mě nakonec strašně zaskočila. Dokonce tak daleko, že jsem úplně ztratila chuť žít.

Dnes mě konečně propouští z léčebny domů. Hrozně se těším a zároveň mám velký strach. Nejen z toho, co bude a jestli ten běžný život zvládnu. Ale také z reakce svého okolí. Především manžela, dětí a nakonec i vnoučka.

Je sice ještě malá, ale určitě jí neuniklo, že babička skončila v blázinci. Vždyť se to poslední měsíce určitě probíralo v celé široké rodině. Taková ostuda! Dnes už vím, že to byla největší chyba v mém životě. Jenže já opravdu už tehdy nevěděla jak dál.

Hlavní byla zábava

Když jsem konečně odmaturovala, měla jsem školy a učení plné zuby. Už dál se učit, cokoli, se mi prostě nechtělo.

Vzala jsem první práci, která se mi naskytla a říkala si, že to přece dělám hlavně kvůli tomu, abych se uživila a mohla se v klidu pracovní době bavit. Bylo mi dvacet a chtěla jsem si užívat života. Pak se ale objevil Patrik, já se zamilovala a vdala.

Nezajímavá a nudná práce

Po mateřské bez kvalifikace a bez praxe jsem změnila několikrát zaměstnání. Žádná z těch prací mě nebavila, ale peníze jsme doma potřebovali. Tak jsem chodila dál pracovat a snila o tom, jak jednou půjdu do důchodu.

Když ten čas konečně nastal, byla jsem připravená a odešla z práce na den přesně, kdy mi důchod začínal.

Špatný start

První dny jsem si svou roli důchodkyně plně užívala. Když ráno manžel odcházel do práce, slastně jsem se vyvalovala v posteli. Vstávala jsem až kolem desáté, pustila jsem si televizi. A u kafíčka, ještě v pyžamu, jsem vydržela až do oběda.

Odpoledne jsem zase doma proseděla, pak udělala večeři a to bylo všechno. Den po dni. Byla to ještě větší nuda a beznaděj, než v zaměstnání. Začala jsem mít vážné deprese.

Psycholog mi nestačil

Manžel mě přemluvil, abych zašla k psychologovi. Ten mi samozřejmě radil, ať si najdu nějakou pravidelnou zábavu, koníčka. Ať jdu na univerzitu třetího věku, ať jdu cvičit atd. atd. Jenže já nemohla, nic z toho jsem dlouhá léta nedělala.

Celá leta jsem žila jen pro rodinu. Ráno do práce, večer z práce domů. Většinu času jsem se věnovala dětem a manželovi. Jenže teď byly děti pryč, vnoučata jsem ještě neměla a manžel mě měl evidentně plné zuby. Chyběli mi kamarádi, které jsem během života postupně opouštěla.

Byla to čistá beznaděj

Moje deprese se neustále prohlubovaly. Ztrácela jsem zájem i o to málo, co mě ještě doteď bavilo – televize a rodina. Zírala jsem otupěle na obrazovku a kdyby se mě někdo zeptal, o čem je ten příběh, který se tam právě odehrává, nevěděla bych, co říct.

Stejně tak jsem reagovala na zprávu své dcery, že konečně čeká miminko. Tolik jsem se přece těšila na vnoučata, až je budu hlídat. Teď jsem tu zprávu vzala jen na vědomí a dceru tím doslova šokovala.

Nikam jsem jít nechtěla

Rodina mě nutila, abych šla za nějakým odborníkem. Já to ale odmítla, přece nejsem blázen. Jen mě prostě přestal bavit život. Ale ještě moc dobře jsem vnímala, že svým chováním ničím život i ostatním. A to jsem rozhodně nechtěla.

Proto jsem spolykala všechna ta antidepresiva a doufala, že přijde vysvobození. M9sto toho přišel manžel, který zavolal sanitku.

Vendula N. (63), jižní Morava