Hrůzné příhody přicházejí nečekaně. Stačí být místo někoho jiného v určitou předem danou chvíli na domluveném místě.

S manželem Tomášem jsme rádi jezdili na víkendové výlety. Byli jsme na to vlastně zvyklí už z dřívějška, kdy jsme se po vlastech českých toulali s našimi dětmi.

Jakmile ale oba synové i dcera vyrostli a začali žít svým vlastním životem, zůstali jsme s Tomášem na tyto malé cesty sami. Ale nevadilo nám to.

Oba jsme měli dobrodružnou povahu, dokonce ani v našem věku nám nevadilo spát jen tak v přírodě ve spacáku pod stanem, a jako bonus jsme se pokaždé z těchto výletů vrátili plní nových a pěkných zážitků.

Hledali jsme ubytování

Na jeden podzimní víkend jsme si s manželem naplánovali cestu do severních Čech. Někdy jsme si ubytování sháněli dopředu přes internet, tentokrát jsme ale jeli „naslepo“.

Pro jistotu jsme si vzali i stan, kdybychom na místě žádný příjemný a cenově přijatelný penzion neobjevili. Vyrazili jsme v sobotu brzy ráno.

Navštívili jsme polovinu z míst, která jsme chtěli vidět, a pak jsme se začali poohlížet po nějakém malém penzionu nebo hotelu k přenocování.

Štěstí nám přálo

Cesta nás zavedla do jedné menší vesnice. Už se stmívalo, navíc začal padat drobný déšť, takže spaní ve stanu nepřicházelo v úvahu. Také jsme nechtěli jezdit po kraji moc dlouho, proto jsme vzali zavděk prvním vhodným místem, které se naskytlo.

Jednalo se o malý, dvoupatrový penzion ve stavení, které připomínalo zemědělskou usedlost. Pro nás, jako pro lidi z velkoměsta, to byla každopádně romantika.

Příjemný večer

Paní, které penzion patřil, řekla, že máme velké štěstí. Ještě před hodinou měli všech osm pokojů obsazených, ale jeden host na poslední chvíli zavolal a svou rezervaci zrušil. Dopřáli jsme si dobrou večeři, sklenku vína, a pak jsme šli s Tomášem na pokoj.

V útulném prostředí jsme si při svíčce dlouho povídali, absolvovali jsme telefonické hovory s dětmi, a krátce po půldvanácté jsme se rozhodli jít spát.

Hodiny začaly náhle bít

Pokoj byl zařízen jako dávná venkovská místnost, včetně starých kyvadlových hodin, které tu ale byly už jen na ozdobu. Manžel sfoukl svíčku, zalezli jsme do velké postele s klasickými duchnami a těšili jsme se na klidnou noc.

Ještě jsme ale ani pořádně nestačili zamhouřit oči, když jsem se šíleně vylekala. Kyvadlové hodiny začaly hlasitě tikat a po chvilce se ozvalo dokonce jejich odbíjení. Byla totiž přesně půlnoc.

Přízrak vojáka v modrém světle

Vyděšeně jsem chytila Tomáše za ruku. I když se snažil, aby byl jeho stisk pevný, cítila jsem ve tmě, že se také třese jako já. Druhou rukou hledal vypínač stolní lampy.

Než ji ale stačil rozsvítit, místnost se prozářila sama – studeným, modrým světlem, ve kterém jsme spatřili mladého muže ve starobylé vojenské uniformě! Chtěla jsem nahlas vykřiknout, ale nedostala jsem ze sebe ani slovo. Jen jsem vyděšeně zírala na to zjevení, stejně jako můj manžel.

Vyslechli jsme starý příběh

Pevně jsme se s Tomášem drželi na ruce, ani jsme nedutali. Naše panika se ještě zvýšila, když postava v modravém světle promluvila. Chraplavý tlumený hlas se nás zeptal na naše jména. Manžel je tajemné noční návštěvě nakonec tichým, přiškrceným hlasem sdělil.

Z následujících slov jsme pochopili, že přízrak čekal někoho jiného – někoho, s kým si přišel vyřídit staré účty!

Přišel si pro omluvu

Zastřeně, tak, že jsme rozuměli každému druhému slovu, nám pak vyprávěl dávnou historii z doby napoleonských válek, ve které došlo k souboji dvou vojáků. Ten voják, jehož duch byl s námi v místnosti, tehdy prohrál.

Ještě než zemřel, slíbil mu vítěz, že se mu každé dvacáté výročí jeho smrti přijdou jeho potomci omluvit. A právě tu noc, kdy jsme s manželem v penzionu přenocovali, nastalo ono výročí a přízrak si tak přišel pro svou omluvu.

Já i manžel jsme stále vyděšenými hlasy řekli, že nás jeho tehdejší smrt mrzí. Přízrak vojáka se nato rozplynul a pokoj se ponořil zpátky do tmy.

Pochopili jsme, že šlo o záměnu

Manžel pak konečně rozsvítil lampu na nočním stolku. Oba jsme byli úplně propocení strachem a napětím. Jeden druhého jsme ujišťovali, že se nám to nezdálo.

Rozhodli jsme se o noční návštěvě raději před majitelkou penzionu pomlčet, aby si nemyslela, že jsme blázni. Přesto to manželovi nedalo a druhý den ráno, kdy v nás děsivá noční příhoda ještě doznívala, se jí zeptal na jméno původně přihlášeného hosta.

Souhlasilo se jménem, které přízrak vojáka uvedl. S manželem si myslíme, že dotyčný muž, který měl pokoj zamluvený před námi, o slibu svého předka ohledně omluvy určitě věděl, a nejspíš na poslední chvíli ztratil odvahu a svou rezervaci zrušil. Nám tak připravil krutou a bezesnou noc a zážitek, na který nikdy nezapomeneme.

Jaroslava M. (60), Praha