Zdálo se, že to je jen velmi povedená realistická malba. Běda ale každému, kdo v tom sklípku zůstal po půlnoci.

Je to šermíři a milovníky historie oblíbený podnik v centru Prahy, kde se to podle pověstí podzemními chodbami jen hemží. Několika schůdky se dostanete do jiného světa.

Klenby a oblouky, bytelné stoly a židle jako ze Středověku a na stěnách torza rytířských zbrojí a štíty s erby. Nejzajímavější částí podniku je stěna s namalovaným sklepením. Chodba, která přichází z dálky a ústí do restaurace.

Po stranách chodby jsou namalovány hořící louče. Ve dne tu kresbu berete jako zajímavý doplněk podniku. Jak se ale začne smrákat, máte najednou pocit, jako by kresba dostala třetí rozměr. ..

Náhle se zvedl průvan

Blížila se jedenáctá. Hosté se bavili, smáli a veselili. V teple pospávali tři psi. V krbu hořelo. Seděla jsem poblíž pomalované zdi a sledovala, jak se všichni baví. Se svými antibiotiky jsem držela nutnou abstinenci. Soda, malinovka, čaj.

Nahřívala jsem si záda a jak jsem tak sledovala dění, všimla jsem si psa, který ležel téměř u mých nohou. Zvedl hlavu a zbystřil. Díval se upřeně na pomalovanou zeď. Stejně tak to udělal druhý pes a po něm i třetí. S napjatými slechy zírali na stejné místo.

Co tam vidí? Dívala jsem se jejich směrem, ale neviděla nic. Lidské smysly jsou tak nedokonalé! V tu chvíli ale moje tělo zaregistrovalo chlad. Závan vzduchu. Odkud to jde? Naslinila jsem prst a nastavila ho. Chladný vzduch vál ze zdi – z namalované chodby.

Chtěli rychle domů

Psi zneklidněli. Zvedli se a začali vybízet páníčky k odchodu. Těm se ale nechtělo. Chlad začal být nesnesitelný, oblékla jsem si bundu. Pes, který patřil obsluze, se rozběhl za bar.

Barman jej pohladil a nemohla jsem se nevšimnout, jak významně se na sebe podívali se servírkou. Gesto bylo jasné: „Končíme! Rychle platit a odejít!“ Obsluha začala kmitat od stolu ke stolu a pobízet hosty. V nejednom případě se setkali s velkou nelibostí.

Barman byl ale nekompromisní. Několik minut před půlnocí si servírka oblékla kabát a vyběhla z podniku. Psi se snažili utéct na ulici za ní.

Louče se zapálily

Marně jsme se snažili zvednout kamaráda, který usnul. Barman stál ve dveřích s klíči v ruce. Neušlo mi, že nespouští oči z chodby na zdi. Jeho pes za jeho zády se třásl. Zimou nebo strachy? Už jsme měli kamaráda u dveří, když se skoulel zpátky pod schody.

Museli jsme se vrátit, abychom ho zvedli. A najednou se to stalo. Rána! Vylítly pojistky. Barman k nám bleskurychle přiskočil, chytl opilého kamaráda za kabát a křikl: „Ven!“ Nikdo z nás nečekal. Obsluhující muž za námi rychle zabouchl dveře.

Nemohla jsem si ale nevšimnout, protože jsem byla střízlivá, že i když měla nastat v podniku absolutní tma, chodba na zdi zůstala osvětlena – jako by se namalované louče rozsvítily. A co více? Zahlédla jsem stíny, které se chodbou rychle blížily k nám.

Ať už to byl či nebyl zrakový klam, barman nečekal. Zamkl dveře i mříž, a spěchal domů, co mu jen nohy stačily.

Kateřina (43), Praha