Je vždycky smutné, když vám osud vezme někoho blízkého. Největším neštěstím ale je, pokud tím blízkým je vaše vlastní dítě!

S manželem jsem se seznámila, když byl v Plzni na vojně. Po jejím skončení už ve městě zůstal, vzali jsme se a narodily se nám dvě děti, syn Jakub a tři roky po něm dcera Natálka.

Oba byli veselí, dobře vychovaní, měli pěkná vysvědčení i dost kamarádek a kamarádů. V době dospívání se ale u Jakuba něco změnilo a začal se stále více uzavírat do sebe.

Začal si žít ve vlastním světě

S Jakubem jsme si postupně přestávali rozumět, já i manžel. O to víc jsme se soustředili na Natálku. Se synem jsme se postupně odcizovali. Problémy neměl, úspěšně odmaturoval a začal chodit na vysokou školu. Bylo to ale, jako by do rodiny ani nepatřil.

Stávalo se, že v pátek odpoledne odešel z domova a vrátil se až v neděli večer, aniž bychom věděli, kde je. Několikrát jsme se s ním pokoušeli promluvit, ale přistupoval k tomu neochotně a nedovolil nám zjistit, co se vlastně v jeho hlavě odehrává.

V onen osudný víkend rovněž zmizel už v pátek. Tentokrát se ale nevrátil.

Dodnes si to vyčítám

Manžel i já jsme začali obvolávat jeho kamarády, alespoň ty z minula nebo ty, o kterých jsme věděli. Nikdo netušil, kde Jakub je. Začala jsem mít zlou předtuchu. Ta se naplnila, když u nás pozdě v noci zazvonili policisté.

Oznámili nám, že Jakuba našli mrtvého nějací lidé v lese kousek za Plzní. Spáchal sebevraždu. Oběsil se na stromě. Není pro matku nic horšího, než když přežije své vlastní dítě.

Všechno bylo tím horší, že jsme ani já, ani manžel – a ani dcera Natálie – neměli tušení, proč to Jakub udělal. Žádný dopis na rozloučenou po sobě nezanechal.

Až když jsem si na pohřbu plně uvědomila, že už ho nikdy neuvidím, pochopila jsem, jak moc jsem syna milovala a jak málo jsem se mu snažila porozumět. Je to už přes deset let, ale dodnes si to vyčítám. Dcera se mezitím vdala a narodil se jí syn. Dostal jméno Jakub.

Alena (50), Plzeň