Moc jsem se chtěla podívat po padesáti letech do domu své babičky a navštívit místa z dětství. Přišla jsem tím ale jen o své krásné představy.
Nikdy bych nevěřila, jak moc odlišně vnímá dítě realitu. Všechno bylo v mých vzpomínkách mnohem větší a krásnější, než tomu bylo doopravdy. Vyprávěla jsem svým dětem i vnoučatům o tom, jak velký byl dvorek u babiččina domku, jak rozsáhlá zahrada se sadem k němu patřila, kuchyň byla obrovská a vévodila ji vysoká pec. Také chodba k zadnímu vchodu byla úzká a dlouhá, trvalo věčnost, než jsme ji bosky přeběhly na zahradu, kde jsme se honily kolem staré jabloně. Nad babiččiným domkem vedla cesta prudce do kopce, na němž stával bílý dům mé tety. Vypadal jako hrad a my jej obdivovaly – ten nádherný zdobený plot, bránu jako do opravdového zámku a zahradu plnou kvetoucích keřů, stromů a altánek v rohu zahrady, ze kterého byl nádherný výhled do krajiny. Na protějším svahu byla louka, na které jsme v zimě sáňkovaly…
Hrozně to uteklo!
Život je tak krátký! Už na střední škole jsem za babičkou nejezdila, rodiče ji nechali převést do domova důchodců a její domek prodali. Bylo mi dvanáct, když jsem tam trávila poslední prázdniny. Pak už dům patřil jinému majiteli. Já se po škole vdala a přišly na svět mé děti. Znala jsem jen práci a rodinu. Výlet do rodné vesničky mé maminky se stále odkládal, až jednou přišla smutná zpráva, že teta zemřela. S její dcerou Věrou jsem se nemusela, a tak se stalo, že uběhlo neuvěřitelných padesát let od chvíle, kdy jsem ten kousek zapomenutého kraje navštívila. O to více jsem na něj vzpomínala ve svém vyprávění. Když jsem slavila loni šedesáté narozeniny, přišel můj syn s myšlenkou, že sedneme do auta, vezmeme pětiletého vnuka Tomáška, a vyjedeme po stopách mého dětství. Aby konečně viděli, o čem jim s takovým nadšením a slzami v očích vyprávím…
Smutné probuzení
Babiččin domek jsem poznala díky místu, na kterém stál. Byl zchátralý a opuštěný. Už dlouho na prodej. Nemohla jsem uvěřit, jak je malý a dvorek jen pár kroků tam a zpět. Stála jsem před ním v ohromení, zatímco syn někde sehnal od domku klíč. Kuchyňka byla maličká, nízký strop, pec tam stále stála, ale nepotřebovala bych mnoho, abych se na ni vydrápala a posadila. Strop, který se mi zdál nedosažitelný jako nebe, mi málem lízal hlavu. „To je ta tvoje pec, mami?“ podíval se na mě syn významně a já neuměla odpovědět. Stála jsem tam v němém úžasu. „Tady je ta krásná veliká zahrada, babičko!“ zachránil situaci vnuk, který to zřejmě jako dítě viděl stejně jako kdysi já. Bylo to velké rozčarování. Když už jsme tam ale byli, řekla jsem si, že zkusím navštívit Věru. K vrátkům přišla stařenka. Byla mladší než já, ale život na vesnici běží zřejmě rychleji. Byla ráda, že mě vidí. Seděla jsem na zahradě v tom jejich altánku a zírala – sádrová zvířátka na jejich zahradě najednou nebyla tak kouzelná a kýčovitý plot mi rval oči z důlků. A výhled do krajiny? Na protější stráni stály moderní domky – jeden jako druhý. „Já jsem tam neměla jezdit,“ povzdychla jsem si v autě při cestě domů. „Navždycky mi měly zůstat vzpomínky…“
Miluše (62), Jihlavsko
