Jsem vdaná a s manželem jsme společně vychovali tři děti.
Rodiče jsou šťastní, když poprvé spatří své dítě, když stojí u jeho zápisu do školy, když tancují rodičovský tanec na maturitním večírku nebo když uvádí své dítě do života. My jsme měli tři a vždycky to tak bylo. Dcera se už vdala a založila si rodinu, kluci se drželi máminy sukně. Oba dva měli přítelkyně a tak jsme jen čekali, kdy se i oni ožení. Manžel měl vlastní firmu a celé dny pracoval. Práce byla jeho vášní. Byla jsem překvapená, když se jednoho dne dopoledne objevil u mě v práci. Ptala jsem se, co se děje a ještě jsem žertovala, jestli ho snad práce na stará kolena nepřestala bavit. Ale on stál mezi dveřmi a výraz jeho tváře byl nečitelný. Po chvilce váhání mi řekl, že s ním musím jet do nemocnice. Náš starší syn měl prý vážnou autonehodu – nějaký opilý darebák do jeho vozu vrazil v protisměru. Ani nevím, jak jsem zvládla se obléknout. Nic jsem neřešila a jako ve špatném snu jsem s manželem vyrazila za synem do nemocnice. Chtěla jsem mu pomoct, pohladit ho po vlasech, potěšit ho, ubezpečit, že všechno bude v pořádku. Manžel po cestě mlčel, po tváři mu ale tekly slzy. Byl vždycky naoko tvrdý, ale uvnitř v podstatě citlivý. Chytila jsem ho za ruku a ubezpečovala ho, ať se nebojí, že náš syn je bojovník. V duchu jsem se modlila k Bohu, že nám ho nesmí vzít, vždyť je to hodný chlapec, nikdy nikomu neublížil. Promítala jsem si před očima, jak syn vyrůstal, jak ho manžel učil jezdit na kole, jak ho posadil poprvé na motorku nebo jak ho učil řídit auto. Vzpomínala jsem na to, jak jsem je přistihla při chlapských debatách. Jak měl syn radost, když si koupil auto. Celé ho polil šampaňským. Sliboval, že auto pozná alkohol jen zvenku, nikdo opilý se jím vozit nebude. Nikdy nepil a odsuzoval to, když někdo způsobil nehodu v opilosti. Nyní se to stalo jemu. Když jsme dorazili na traumatologii, lékař nás vzal za synem a začal tiše mluvit, jako by nechtěl našeho potomka probudit. Líčil nám rozsah poranění, říkal o operačním zákroku, o tom, že se nedá nic víc už dělat. Jeho slova ke mně doléhala jako přívalové vlny během povodně. Brali mi dítě, moji víru, moji naději… Ne, říkala jsem si, můj syn je bojovník a je-li jen malé procento naděje, on to zvládne. Spěchala jsem za ním, pohladit ho, povzbudit, promluvit s ním. Ležel tiše celý obvázaný, jako by odpočíval po těžkém boji. Spousta přístrojů kolem, všechny blikaly, pomáhaly mu dýchat. Zlomilo mě to. Nezvládala jsem nic jiného než pláč. Sestřičky mi daly něco na uklidnění. Byla jsem zoufalá. Synův stav byl nezvratný. Já jsem moc chtěla, aby žil, ale realita byla krutá. Manžel rozmlouval s lékařkou, která mu něco vysvětlovala. Pak přistoupil ke mně a chytil mě za obě ruce. Oba jsme plakali. Mezi vzlyky mi manžel říkal, že syn může pomoci jiným lidem, kteří čekají na dárce. Mohl by poskytnout orgány na transplantaci. Byl mladý a zdravý. Večer nastala klinická smrt. Jeho mozek byl mrtvý. Už nebylo cesty zpátky. A co odběr orgánů? Určitě by to tak býval chtěl i on. Souhlasili jsme. Jeho život se zachránit nepodařilo, ale syn i po smrti někomu pomohl…
Dana, severní Čechy
